RozhovorySpisovatelé

Markéta Lukášková: „Dva roky jsem dělala chlapa.“

Není těžké se o ní něco dozvědět. Markéta Lukášková je na internetu pojem. Jenže ne vše, co se o ní píše, je pravda. Její fanoušci i zapřisáhlí odpůrci se ale v jednom shodnou – její kniha Losos v kaluži je lepší, než kdo mohl očekávat. Přesněji řečeno – je skvělá. Markéta je novinářka, copywriterka, ale v současné době především spisovatelka a co nevidět i fitness trenérka.

Pokaždé, když mám s někým dělat rozhovor, vyhledám si o něm všechno možné na internetu. Většinou najdu ale jenom pár informací, dost se opakujících. U tebe to bylo úplně o něčem jiném. Stačilo zadat do vyhledavače tvé jméno a měla jsem další hodinu co číst. Seš totiž na sociálních sítích i internetu dost aktivní.

To vyplývá hlavně z povolání novinářky. Dřív jsem hodně psala pro internetový média a vytvořila si tak okruh čtenářů, který jsem pak přivedla i na svůj Facebook. Tam jsem hodně aktivní doteď.

To je tak jednoduché vytvořit si okruh čtenářů a jen tak je přivést k sobě na Facebook? Co by za to jiní dali!

Nejvíc sledovatelů jsem nabrala, když jsem působila jako novinářka v Reflexu. Měla jsem hodně podporovatelů, ale samozřejmě taky `hejtrů`. Začala jsem komentovat různý události i na svém profilovém účtu a čtenáři se pořád rozrůstali. Možná to šlo tak rychle proto, že já se nesnažila nikoho nalákat, prostě jsem jenom komentovala, co jsem chtěla.

Sama říkáš, že čím víc lidí tě čte/sleduje, tím víc narážíš na rejpaly, „hejtry“. Jak se s nimi vypořádáváš?

Bylo mi dvaadvacet nebo třiadvacet, když mě vzali do Reflexu a rovnou mi řekli, že budu šéfovat celýmu webu. Nejhorší pro mě bylo, že jsem nastupovala po Miloši Čermákovi, to pro mě tehdy bylo velké jméno. Lidi samozřejmě začali psát nenávistný zprávy, naráželi na můj vzhled, psaní, prostě všechno. Byla jsem z toho špatná, ale zároveň jsem věděla, že to jednou přejde. Povznést se nad urážlivý komentáře jsem se ale dokázala až za spoustu let.

Kdo nejvíc urážel/hejtoval?

Spíš muži, většinou tak o dvacet let starší než já. Komentovali úplně všechno, co jsem napsala. Dokonce si nějaká skupinka lidí založila tajnou diskuzní skupinu na Okounovi (www.okoun.cz, pozn. red.), kde si posílali všechno, co o mně kde našli. Někde vyhrabali i moji údajnou diplomku a zkritizovali ji od A do Z. Jenže nebyla moje.

Jsi hodně aktivní nejenom na Facebooku, ale v poslední době i na Instagramu…

Jo. Instagram mě nikdy nebavil. Až potom, co jsem objevila instastories, jsem se mu začala víc věnovat. Na fotky moc nejsem, ale instastories jsou fajn.

A co je lepší – Facebook nebo Instagram?

Instagram. Začíná mě bavit mnohem víc. Navíc mladší generace okolo čtrnácti patnácti už Facebook vůbec nevyužívá. Na jednu stranu je to škoda, ale na druhou stranu je pravda, že má tahle sociální síť asi ta nejlepší léta za sebou.

Studovala jsi žurnalistiku v Brně, ale školu jsi nedokončila.

Na školu jsem šla s představou, že mě někdo naučí psát články, umět je vystavět, aby byl člověk připravenej, až si bude shánět první stáž, práci. Jenže to se nestalo. Tak jsem si řekla, že na to kašlu, že ta škola je k ničemu.

Co ti na to řekli rodiče?

Byli strašně naštvaní. A trvalo léta, než se to mezi námi zase spravilo. Oni pořád věří, že titul v dnešní době znamená všechno, ale tak to není. Myslím.

Cos tedy dělala?

Odstěhovala jsem se do Prahy a bydlela u kamaráda. Vzali mě na praxi do televize na dvanáctihodinový směny. Tam jsem se naučila za týden víc než za dva roky ve škole.

A kam jsi šla po praxi?

Nastoupila jsem do vydavatelství Stratosféra na web jenpromuze.cz a dva roky jsem dělala, že jsem chlap. No a na základě jednoho z článků, který jsem napsala, si mě vyhlídnul Jarda Plesl z Reflexu. A taky jsem tři měsíce pracovala pro Extra.cz, což mi dodnes mnozí vyčítají. Hele, Lukášková byla v bulváru. Nikoho nezajímá, že jenom tři měsíce.

A teď děláš co?

Na podzim jsem se rozhodla, že dám výpověď v agentuře, pro kterou jsem psala. Chtěla jsem psát jenom sama pro sebe. Ke všemu sezení v kanceláři mě fakt ubíjí. Takže píšu a za pár měsíců budu pracovat i jako trenérka v gymu (tělocvična, pozn. red.).

Už jsi stihla napsat i knížku. Losos v kaluži. Je tak úspěšná, že vyšel dokonce druhý dotisk.

Možná bude dokonce i třetí. Navíc se bude natáčet i audiokniha.

Ne všichni knihu četli, takže nebudu prozrazovat děj. Ale není tajemstvím, že je knížka o dívce jménem Bára, jejím strastiplném životě, a o babičce Miladě, která je pro ni nejdůležitějším člověkem na světě. Je Bára odrazem tebe? Udělají si čtenáři skrze knihu obrázek i o tobě?

Ten příběh a všechny zápletky jsou fikce. I to s babičkou. Mně žádná babička neumřela, takže je to spíš moje představa o tom, jak se se smrtí vypořádat. A co se týče Báry, tak trochu odráží mojí povahu, ale v jejím případě jsem ji vyhnala do extrému. Něco ze mě je tam určitě. Ale rozhodně nejsem tak cynická a negativní jako ona.

Prý teď píšeš další knížku. O čem bude? Bude navazovat na tu předchozí?

Spoustu lidí mi psalo, že chtějí, aby kniha pokračovala. Ale já nemám pokračování ráda, většinou si tím autor uškodí, protože druhý díl nedosáhne takových kvalit jako ten první. Nicméně knihy budou propojený, ale jen postavou, která se v první knížce objevila. Uchopím ji z trochu jinýho úhlu pohledu.

Proč jsi vlastně knížce dala název Losos v kaluži?

Název vznikl úplnou náhodou. Jednou jsem jela se svou bývalou kolegyní z práce domů a měla jsem v ruce salát s lososem a druhou rukou jsem sahala do kapsy pro klíče. Říkala jsem jí, že by bylo vtipný, kdyby se tu válel losos v kaluži. A ona na to, že by to byl skvělej název knížky. Tak jsem to řekla svý redaktorce a ta z toho byla nadšená.

Knížka je tak populární, že ti dokonce nabídli, abys k ní napsala i scénář.

Producentka Hedvika mi napsala, že četla knížku a že by se jí to strašně líbilo i zfilmovaný. Začaly jsme se scházet a plánovat. No a teď na tom pracuju.

Proč ještě nemáš vlastní blog?

Já nad tím přemýšlela, ale říkala jsem si, že blogů je tolik, že to asi nemá cenu. A taky bych neměla disciplínu přispívat na něj pravidelně. Můj blog je vlastně můj facebookovej účet.

Kolik času denně na Facebooku vůbec trávíš?

Dřív jsem na něm trávila fakt hodně času. Ale dneska už mě to moc nebaví. Spíš tam ráno něco napíšu a za pár hodin se podívám, co tam kdo napsal. A na Instagram dávám, co mě napadne.

Co ráda děláš, když zrovna nejsi na sociálních sítích ani nepíšeš knihu nebo scénář?

Cvičím. V gymu trávím poslední dobou docela dost času. Teď k tomu hodně čtu knihy o fyziologii člověka, o silových cvičeních a tak. A mám psa, o kterého se starám, a přítele, se kterým také společně něco podnikáme. Dělá stand-up, takže večery trávím vysedáváním tam, kde zrovna vystupuje, směju se a tleskám.

Jak ses vůbec dostala ke cvičení?

Byla jsem k tomu vedená vždycky. Odmala jsem chodila na balet, tanec, volejbal, ale po maturitě jsem se na všechno vykašlala. Až v pětadvaceti jsem zase začala cvičit s trenérem, to mě ale moc nebavilo. Nakonec jsem objevila tělocvičnu Železnou kouli tady v Praze a tam jsem doteď.

Všimla jsem si, že máš ráda tetování. Vymýšlíš si je sama?

Téma jo, ale podobu určitě ne. Mám kamarády tatéry, kteří jsou strašně šikovní. Falca jsem si vymyslela, princeznu Leiu taky, i pandu. Někdy je to ale tak, že kamarádi něco navrhnou, dají vědět, že je zrovna tenhle návrh volnej a já ho prostě vezmu, protože se mi líbí.

Máš nějaký zvláštní tetování?

Na stehně. Lososa v kaluži. Nechala jsem si ho vytetovat a pak jsem si uvědomila, že když to bude strašnej propadák, to stehno mi to bude navždycky připomínat (smích, pozn. red.). Ke všemu jsem se dozvěděla, že jsem si nenechala vytetovat lososa, ale pstruha.

Kolik máš celkem tetování?

Jedenáct.

V létě ti bude třicet. Nepřemýšlíš nad tím, že bys už založila rodinu?

Spoustu mých kamarádek už děti má a já jsem taková ta veselá hlídací teta. Vím, že jednou dítě budu chtít, ale teď ještě ne. Mám pocit, že si musím užít všeho, co mi život přináší. Knížka, scénář… Taky chceme s přítelem hodně cestovat. Rodiče se nás pořád ptají, kdy už budeme mít děti, ale vymlouváme se na to, že toho máme oba hodně. Asi jsme k dítěti ještě nedospěli.

Takže nejdřív kariéra, pak svatba a nakonec dítě?

Nedávno ze mě vypadla věc, o které jsem vůbec nevěděla, že ji v sobě mám. S přítelem jsme se bavili o rodině a já řekla, že nejdřív svatba a pak dítě. To mě samotnou překvapilo. Ale asi potřebuju mít nejdřív krásnou velkou svatbu a až pak mimino.

Jak to máš tedy s rodiči dneska? Říkala jsi, že se nemohli srovnat s odchodem ze školy. Teď ale vidí, že vlastně žádnou školu k životu nepotřebuješ.

Trvalo dlouho, než můj odchod ze školy zkousli. Když jsem ale nastoupila do Reflexu, tak mě mamka vzala na milost. Aspoň trochu jsem jí dokázala, že můžu dělat něco pořádnýho i bez školy. Naštěstí když jsem vydala knížku, všechno se změnilo. Jsou na mě oba pyšní. Táta mi furt říká, že mu zase někdo volal a chce podepsanou knížku. Bere si ode mě pořád kupu knih a někde je rozdává. Občas si ale ještě dneska trochu šťouchnou. Kdybys dodělala školu, tak bys…. Je to nekonečnej příběh.

Knížka ti ale pomohla určitě ještě z jiného hlediska. Svým „hejtrům“ jsi dokázala, že umíš opravdu psát, že dokážeš napsat něco, co baví číst desítky tisíc lidí.

To je pravda. Psalo mi hodně lidí. Že třeba vůbec nevěřili, že já dokážu napsat něco takovýho a že jsem je hrozně překvapila.

Co plánuješ do budoucna?

Chci víc cestovat. Doteď to fungovalo tak, že byl čas, ale nebyly peníze, nebo byly peníze a nebyl čas. Když už teď ale nejsem nikde zaměstnaná, tak snad to bude jednodušší. Chtěla bych rok strávit v nějaký cizí zemi, kde není moc horko. Někde v Evropě.

A máš už naplánovanou nějakou konkrétní cestu?

Jsem fanoušek britský královské rodiny. Takže musím vidět svatbu prince Harryho a proto letíme v květnu do Londýna (smích, pozn. red.).

Foto: Jáchym Belcher

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

FOLLOW @ INSTAGRAM