Recenze: Dítě jménem Kuba

Vzhledem k tomu, že ještě nejsem rodič, říkala jsem si, že knížka, která je celá o vztahu matky a syna, mě rozhodně nemůže zaujmout. Natož aby se mi snad líbila. Nic proti dětem, samozřejmě. Mám je strašně ráda. Nejvíc, když se drží dál ode mě. Ale ještě o nich číst?

Proč bych měla, když se o ně nijak zvlášť nezajímám? Snad jenom proto, že mě zaujalo, že knihu Dítě jménem Kuba napsala blogerka. Docela dost oblíbená blogerka Tereza Melišová. Upřímně, narazit na knihu v knihkupectví, nikdy bych si ji nekoupila. Terezin syn Kubík zvěčněný na obálce knihy ve mně vyvolává nepříjemný pocit, že bych už i já asi měla mít dítě, pár let se nevyspat, dojídat zbytky od přesnídávek a v tramvaji sledovat nevraživé pohledy ostatních spolucestujících, zatímco mi ten můj „Kubík“ bude řvát na celé kolo. Jenže já se na to prostě ještě necítím. Vážně ne.

Nějakým záhadným způsobem se mi kniha přeci jen dostala do rukou a já si řekla, že když jsem byla na vysoké schopná přečíst Alighieriho Božskou komedii, zvládnu i tohle.

Vzhledem k tomu, že má kniha pouhých sto sedmdesát pět stránek a pro mě naprosto nepochopitelně obří písmena, měla jsem ji přečtenou za necelé dva dny. A uznávám, i když nejsem matka, naprosto dokonale jsem se dokázala vžít do popisovaných situací a zasmát se jim. Tak třeba tahle:

V restauraci totiž proběhla ta nejhorší scéna, kterou bych si nepředstavila ani v těch nejděsivějších nočních můrách. Kuba, zmítající se v záchvatech vzteku, mlátil hlavou, do čeho se dalo. Ječel v naprosté hysterii a házel věcmi okolo sebe. Divila jsem se, že po nás něčím nezačali házet ostatní lidé.

(úryvek z knihy Dítě jménem Kuba, str. 69, 2017)

Tohle zažívám dnes a denně! Tedy ne denně, ale téměř pokaždé, když jdu do restaurace nebo kavárny a je tam se mnou i ječící dítě. Je mi maminky líto, ale zároveň si říkám, proč tam s tím dítětem chodí. Přeci ví, že děti pláčou, řvou jak tuři a že většinu lidí to zřejmě bude obtěžovat.

Takových scének je kniha plná. A téměř při každé jsem se musela chtě nechtě zasmát. A občas i válet smíchy. Při jiných jsem se tak trochu děsila toho, že jestli tohle jednou čeká i mě, tak skončím na psychiatrii.

Knihy jsou ale vždycky psané s trochou nadsázky. Nebo ne? Přeci žádné dítě nemůže být tak strašné jako tenhle Kuba! Nebo může? Myslím, že knížku si v klidu mohou přečíst ti, co dítě mají, aspoň se v těch situacích třeba taky zhlédnou. Ale klidně po ní sáhněte i vy, úplně bezdětní, určitě z ní budete nadšení! Pokud po dítěti ještě netoužíte stejně jako já, utvrdí vás ve vašem správném rozhodnutí. Jestli se ale nemůžete dočkat, až budete v porodnici dvanáct hodin tlačit a následně šest let nezamhouříte oko, možná díky téhle knížce přijdete na to, že ať vám vaše kamarádky nakukaly cokoliv, není to vždycky jenom procházka růžovou zahradou. A ten spánek a porod je možná ten nejmenší problém ze všeho.

Knížka se čte lehce, úplně sama. Je psána živě, bez zbytečných okolků a kudrlinek a pořád se něco děje. Jak by taky ne, když se v ní píše hlavně o hyperaktivním Kubíkovi. Co mě na knížce zklamalo, a to je asi jediná věc, je grafická úprava knihy. Ta obrovská písmena měla evokovat slabikář? Učebnici pro děti první třídy? Možná jen bylo málo textu a grafik se snažil knížku natáhnout, co se dalo, jenže to dle mého nevypadá moc dobře. Větší péči by si jistě zasloužila i Kubíkova fotografie na obálce knihy.

Jak jsem psala na začátku, podle obálky by mě knížka absolutně nezaujala, ale po přečtení ji můžu směle doporučit. A stejně jak doufám, že kniha byla psána s trochou toho zveličování (jinak si děti asi nikdy nepořídím), tak také doufám, že i tu mou recenzi budete brát trochu s nadhledem. Já mám ráda děti. Fakt! Dokonce už i na obálkách knížek.

Přidávám ještě jeden vtipný úryvek na závěr:

Svatba v kostele je sakra dlouhá. Sakra dlouhá pro někoho, kdo má lodičky a v uličce tančí s patnáctikilovým dítětem. Sakra dlouhá pro někoho, kdo v lodičkách utíká mílovými kroky a chytá a tlemící se dítě. Ulovila jsem ho. Poněkolikáté. Když jsem mu říkala, že tohle nesmí dělat, vážně se na mě podíval a řekl: „Potiku, Bendy!“ Ještě mě bude napomínat? Celou dobu jsem mu totiž říkala, že musíme být potichu, že by princezna Vendy byla moc smutná.

„Ano“ jsme slyšeli. A možná i ostatní slyšeli, že Kuba volal taky „áááno“. První manželský polibek jsem ale viděla zpoza skla. Museli jsme ven. Ono může být roztomilé, když vám na svatbě běhá vaše dítě, ale rozhodně ne, když to dělá cizí.

(úryvek z knihy Dítě jménem Kuba, str. 100, 2017)

Foto: archiv

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

FOLLOW @ INSTAGRAM