Recenze: Krasojezdkyně

Přiznávám a stydím se. Od Jojo Moyesové jsem nečetla vůbec nic. Nebo si to aspoň nepamatuju. Teď jsem sáhla po Krasojezdkyni a trvalo mi zhruba sto třicet pět stránek, než jsem pochopila, že jsem neudělala chybu.

Pravdou totiž je, že první stránky mě vůbec nebavily. Říkala jsem si ale, že ji musím stůj co stůj dočíst. Jedna čtrnáctiletá holka, kůň, manželé, co se rozvádějí…. To přeci není příběh pro mě. Určitě to bude o lásce ke zvířeti, o tom, co je člověk schopný pro zvíře obětovat. Upřímně, nemám moc ráda knihy, kde je jednou z hlavních postav zvíře. Neřeknu vám proč, protože to sama nevím. Zvířata mám ráda, i když žádné nemám. Ale číst o nich? Zkrátka k tomu zatím nebyl žádný důvod. Ale tak co, přečtu to, i kdyby mi to mělo trvat měsíc.

Tak zhruba měsíc to vážně trvalo, protože tři týdny jsem louskala těch zhruba sto třicet pět stran. Nakonec se něco zlomilo. Děj mě začal bavit. Najednou jsem chtěla vědět, co se stane s koněm jménem Boo a jeho majitelkou Sarah. Potřebovala jsem nutně vědět, jestli dokáže to, co si umyslila. A v neposlední řadě jsem prahla po rozzuzlení vztahu mezi Natashou a Macem. Vážně se rozvedou? Teď, když si k sobě vzali Sarah, která ač se chová jako spratek, je vlastně skvělá holka? Otázek jsem si během čtení knihy samozřejmě pokládala víc, ale tyhle mě donutily číst až dokonce. Přestože jsem si závěr domýšlela už zhruba od půlky knihy, stejně jsem se na konci skoro rozbrečela. A to jsem to všechno tak trochu čekala.

Když se lidí ve svém okolí ptám, jestli znají Jojo Moyesovou, všichni tvrdí, že přece jasně, kdo by ji neznal, že jo? Tak například donedávna já, že jo… Obvykle dávám spisovatelům jenom jednu šanci. Buď mě kniha zaujme, nebo ne a už si od nich nikdy nic nepřečtu. Ale co s knihou, která mě zaujala až od půlky? Stačí to na to, abych si od autorky přečetla něco dalšího?

Krasojezdkyni nemám co vytknout. Je psaná čtivě, je tam nějaký ten dějový spád, v příběhu je sympatická i nesympatická postava (těch nesympatických je tam ovšem víc), ale zkrátka tomu něco chybí. Možná větší svižnost, méně `okecávaček`? Každý máme rád něco jiného a já mám zkrátka ráda, když se pořád něco děje a to nejlíp od první, nejpozději od druhé stránky. Tady jsem musela čekat příliš dlouho. Dlouho na to, abych si od Moyesové ještě někdy něco přečetla. Nicméně bych Krasojezdkyni nerada upřela pochvalu. Je to jedna z mála knih, jejíž děj si budu pamatovat za rok, dva a možná i tři. Není to příběh, který by zapadl mezi tisíce dalších. A to si zaslouží velkej palec nahoru.

Foto: archiv

4 thoughts on “Recenze: Krasojezdkyně

  1. LEANDRA Reply

    Krasojezdkyně má stejně jako Než jsem tě poznala dost pomalej rozjezd, to je fakt. Ještě ji než ji úplně zavrhnete, zkuste Jeden plus jedna, ta je svižnější 😉

    1. michaela.dockalova Post author Reply

      Někdy se k ní zas třeba vrátím, ale v dohledné době asi ne 🙂 Nicméně děkuju za tip! 🙂

  2. Kateřina Reply

    Krasojezdkyni jsem nečetla, ale za to jsem od Jojo četla další knihy (Stříbrná zátoka, Než jsem tě poznala, Jeden plus jedna, Poslední dopis od tvé lásky) a u všech knížek, které jsem od autorky četla to bylo stejné.. Nejdřív se „prolouskat“ těmi 100 stránkami a pak až začne ta pořádná story. 😀 Měla jsem to tak u všech knížek, které jsem od ní četla, ale většinu jejích knih mám ráda. 🙂 Být tebou, tak bych se nad knihami od Jojo nevzdávala naději. Pokud se ti líbí její styl psaní, tak bych si někdy některé z jejích knih přečetla třeba v nějaké deštivé odpoledne. Možná se začátek potáhne, ale pak to bude stát za to. Já to tak dělám s většinou knih, které se mi ze začátku nelíbí a na konec jsem z nich docela nadšená. 🙂

    1. michaela.dockalova Post author Reply

      Katko, možná si od ní ještě někdy něco přečtu 🙂 Ale třeba za půl roku nebo za rok, dva. Když už od knihy nebudu nic čekat, třeba mě překvapí 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

FOLLOW @ INSTAGRAM