Category: Knihy

KnihyRecenze

Recenze: Na odvrácené straně

Hodnotit žánr sci-fi, když jsem nikdy žádnou knihu s touto tematikou nečetla, je pořádný oříšek. Na druhou stranu to má jistou výhodu. Nemuset porovnávat a jen se čistě rozhodnout líbí/nelíbí. Takže jak dopadla kniha Na odvrácené straně?

Upřímně. Zasadit děj na Měsíc a přidat pár androidů, co od běžného člověka skoro nerozeznáte, asi není žádné velké umění. Takhle začínají všechny sci-fi knížky, ne? Aha. Pardon. Já žádnou jinou nečetla, proto jen odhaduji. Ale umět do děje vtáhnout člověka, který si na tenhle žánr vážně, ale vážně nepotrpí (Vetřelce nepočítám, to je klasika a navíc filmová.), už se za umění považovat určitě dá.

Na odvrácené straně je kniha, která mě osobně přebalem příliš nezaujala a než jsem se do ní začetla, pár desítek stran mi to trvalo. Ne, počkejte. Trvalo mi to stránky zhruba dvě, ale zhruba do padesáté stránky jsem knize nedávala moc šancí a přistupovala k ní hodně nedůvěřivě. Nakonec jsem se ale oprostila od všech předsudků a naplno se do ní ponořila. Vyplatilo se.

Miluju thrillery a horory. A tahle kniha má z obojího něco. Když se na Měsíci odehraje první vražda, začínám být ve své živlu. Když se pátrání po vrahovi ujme pro mě hodně sympatický týpek jménem Zackon (ne, nečte se Zákon, ale Zekon), kterého povolali ze Země ti nejvyšší, zpozorním. No a jakmile dochází ve vyšetřování k prvnímu zvratu, je jasno. Tuhle knížku neodložím, dokud ji nedočtu.

Při čtení knihy jsem měla jeden velký problém. Možná je to tím, že nemám dostatečnou představivost, ale v některých pasážích, v nichž se popisuje povrch Měsíce, způsob dopravy a chůze po něm, nebo jak vypadají tamní města, jsem se dočista ztrácela. Nedokázala jsem svůj mozek přesvědčit o tom, aby si vzal v úvahu lidi a dopravní prostředky a všechny možné fyzikální zákony, které na Měsíci platí, a spojil si to dohromady. Zkrátka popisné pasáže jsem měla chuť přeskočit. Neudělala jsem to. Ale ani po dočtení knihy nemám absolutně žádnou představu, jakže to tam vlastně funguje. No žádnou. To bych zase lhala. Přechodovou komoru mezi vnitřním a vnějším prostředím, v němž lidé samozřejmě nemohou jen tak dýchat a pohybovat se bez speciálního oblečku, si ještě představit dokážu. Měsíční prach taky. I to, že člověk na Měsíci je rychlejší, váží mnohem méně a že ovce mohou skákat i čtyři metry do vzduchu. Jo, tohle všechno se prý na Měsíci zvládne. Alespoň podle Anthonyho O’Neilla, který je autorem této knížky.

Znovu se k této knize zřejmě nevrátím. A pokud ještě někdy zatoužím po sci-fi, sáhnu spíš po klasice, například Vesmírné odysee nebo 451 stupňů Fahrenheita. Ale jsem ráda, že se mi kniha dostala do rukou. Vtáhla mě do děje a donutila mě na konci žasnout nad tím, že se mi nepodařilo odhadnout, jak to všechno dopadne. Byla jsem mimo o miliony světelných let. Účel byl splněn a autor si zaslouží mé uznání.

Foto: archiv

15Srp
KnihyRecenze

Recenze: Norkový kožich za hrst vloček

Něco z historie můžete pochytit dvojím způsobem. Buď ve škole, ale to baví jenom málokoho, anebo samostudiem. Třeba čtením knih jako je tahle. Čtením příběhů, které se skutečně...

19Čvc
KnihyRecenze

Recenze: Oni nevědí, co činí

Už bylo dost oddychové literatury. Občas je třeba sáhnout po takové, která se možná nečte snadno a bez přemýšlení, zato nám může mnohé dát. A taková je i kniha, o které právě...

05Čvn
KnihyRecenze

Recenze: Do posledního dechu

Recenzí na thrillery tu na blogu už pár mám. A jsou vesměs pozitivní. Zřejmě mám na tenhle žánr štěstí. Je taky jeden z mých nejoblíbenějších. Ale jen málokterá kniha mě donutí...

22Kvě
KnihyRecenze

Recenze: Nový čas

Román jsem si musela přečíst, protože jsem o něm slyšela jen samá superlativa. A taky získal Cenu Karen Blixenové. Už vím proč. Je totiž jiný. A to nejen příběhem, ale i poselstvím,...

16Kvě
KnihyRecenze

Recenze: Krvavá karikatura

Terorismus. Slovo v posledních letech skloňované ve všech pádech. Proto když jsem se o knize Krvavá karikatura dozvěděla, musela jsem ji mít. Je totiž přesně o něm. O tom, jak snadné je...

27Dub
KnihyRecenze

Recenze: Krasojezdkyně

Přiznávám a stydím se. Od Jojo Moyesové jsem nečetla vůbec nic. Nebo si to aspoň nepamatuju. Teď jsem sáhla po Krasojezdkyni a trvalo mi zhruba sto třicet pět stránek, než jsem pochopila,...

08Dub
KnihyRecenze

Recenze: Dítě jménem Kuba

Vzhledem k tomu, že ještě nejsem rodič, říkala jsem si, že knížka, která je celá o vztahu matky a syna, mě rozhodně nemůže zaujmout. Natož aby se mi snad líbila. Nic proti dětem,...

02Dub
KnihyRecenze

Recenze: Cizinec

Občas si říkám, jestli těch knižních thrillerů není nějak moc. A taky se ptám, zda ti, co je hltají jeden za druhým, na tom nejsou tak, že si přečtou prvních třicet stránek a přesně...

11Bře
KnihyRecenze

RECENZE: Život, na který metr nestačí

Některé knížky mají za cíl vzbudit ve čtenáři silné emoce, jiné ukojit jeho chtíč po vznešeném jazyce a další třeba něčemu přiučit. A pak je tu minimálně ještě jeden typ knih....

FOLLOW @ INSTAGRAM