Category: Recenze

KnihyRecenze

Recenze: Krasojezdkyně

Přiznávám a stydím se. Od Jojo Moyesové jsem nečetla vůbec nic. Nebo si to aspoň nepamatuju. Teď jsem sáhla po Krasojezdkyni a trvalo mi zhruba sto třicet pět stránek, než jsem pochopila, že jsem neudělala chybu.

Pravdou totiž je, že první stránky mě vůbec nebavily. Říkala jsem si ale, že ji musím stůj co stůj dočíst. Jedna čtrnáctiletá holka, kůň, manželé, co se rozvádějí…. To přeci není příběh pro mě. Určitě to bude o lásce ke zvířeti, o tom, co je člověk schopný pro zvíře obětovat. Upřímně, nemám moc ráda knihy, kde je jednou z hlavních postav zvíře. Neřeknu vám proč, protože to sama nevím. Zvířata mám ráda, i když žádné nemám. Ale číst o nich? Zkrátka k tomu zatím nebyl žádný důvod. Ale tak co, přečtu to, i kdyby mi to mělo trvat měsíc.

Tak zhruba měsíc to vážně trvalo, protože tři týdny jsem louskala těch zhruba sto třicet pět stran. Nakonec se něco zlomilo. Děj mě začal bavit. Najednou jsem chtěla vědět, co se stane s koněm jménem Boo a jeho majitelkou Sarah. Potřebovala jsem nutně vědět, jestli dokáže to, co si umyslila. A v neposlední řadě jsem prahla po rozzuzlení vztahu mezi Natashou a Macem. Vážně se rozvedou? Teď, když si k sobě vzali Sarah, která ač se chová jako spratek, je vlastně skvělá holka? Otázek jsem si během čtení knihy samozřejmě pokládala víc, ale tyhle mě donutily číst až dokonce. Přestože jsem si závěr domýšlela už zhruba od půlky knihy, stejně jsem se na konci skoro rozbrečela. A to jsem to všechno tak trochu čekala.

Když se lidí ve svém okolí ptám, jestli znají Jojo Moyesovou, všichni tvrdí, že přece jasně, kdo by ji neznal, že jo? Tak například donedávna já, že jo… Obvykle dávám spisovatelům jenom jednu šanci. Buď mě kniha zaujme, nebo ne a už si od nich nikdy nic nepřečtu. Ale co s knihou, která mě zaujala až od půlky? Stačí to na to, abych si od autorky přečetla něco dalšího?

Krasojezdkyni nemám co vytknout. Je psaná čtivě, je tam nějaký ten dějový spád, v příběhu je sympatická i nesympatická postava (těch nesympatických je tam ovšem víc), ale zkrátka tomu něco chybí. Možná větší svižnost, méně `okecávaček`? Každý máme rád něco jiného a já mám zkrátka ráda, když se pořád něco děje a to nejlíp od první, nejpozději od druhé stránky. Tady jsem musela čekat příliš dlouho. Dlouho na to, abych si od Moyesové ještě někdy něco přečetla. Nicméně bych Krasojezdkyni nerada upřela pochvalu. Je to jedna z mála knih, jejíž děj si budu pamatovat za rok, dva a možná i tři. Není to příběh, který by zapadl mezi tisíce dalších. A to si zaslouží velkej palec nahoru.

Foto: archiv

08Dub
KnihyRecenze

Recenze: Dítě jménem Kuba

Vzhledem k tomu, že ještě nejsem rodič, říkala jsem si, že knížka, která je celá o vztahu matky a syna, mě rozhodně nemůže zaujmout. Natož aby se mi snad líbila. Nic proti dětem,...

02Dub
KnihyRecenze

Recenze: Cizinec

Občas si říkám, jestli těch knižních thrillerů není nějak moc. A taky se ptám, zda ti, co je hltají jeden za druhým, na tom nejsou tak, že si přečtou prvních třicet stránek a přesně...

19Bře
Recenze

Toyota CH-R: Moje první jízda s hybridem aneb Auto pro holky?

Když jsem si v osmnácti dělala řidičák, těšila jsem se, jak si za dvacet tisíc pořídím auto a budu jezdit. Smůla. Nevyšlo to. Je mi o deset let víc a za volantem jsem seděla všeho všudy...

11Bře
KnihyRecenze

RECENZE: Život, na který metr nestačí

Některé knížky mají za cíl vzbudit ve čtenáři silné emoce, jiné ukojit jeho chtíč po vznešeném jazyce a další třeba něčemu přiučit. A pak je tu minimálně ještě jeden typ knih....

25Úno
KnihyRecenze

RECENZE: Sto růží v bidetu

Divadelní režisérka je dnes stejně běžné povolání jako policistka nebo profesionální boxerka. Nikdo se nad tím nepozastaví, ale dříve, přesněji v šedesátých, sedmdesátých a...

12Úno
KnihyRecenze

RECENZE: Před pikolou za pikolou

Poprvé jsem četla o únosu dítěte v knize Manželé odvedle. Přečetla jsem ji za týden. Teď se mi do ruky dostala kniha novinářky Lindy Greenové Před pikolou za pikolou a ta vypráví podobný...

FOLLOW @ INSTAGRAM