Category: Recenze

FilmFilmové recenzeRecenze

Recenze: Skleněný pokoj

Jeden z nejočekávanějších českých filmů letošního roku si včera odbyl svou premiéru, předevčírem dokonce tu slavnostní za přítomnosti významných osob, které se na vzniku filmu podílely. Kýžené pozitivní ohlasy se ale bohužel nedostavily a stále nedostavují. Ačkoliv by nebylo správné upřít režisérovi, jeho týmu a hercům snahu o pokus natočit česko-slovensko-zahraniční velkofilm.

 

Skoky do neznáma

Do toho má Skleněný pokoj bohužel daleko. Zaostává jak v rovině dialogů, které jsou jakoby vystřižené z knihy, ale nepoužitelné pro film, tak i v ději samotném. Do sto minut nelze vměstnat téměř celý život. Ovšem režisér Julius Ševčík si zřejmě myslel opak. A ano, ono to jde, ale výsledek je nevalný. Při sledování filmu máte pocit, že ho někdo neustále přetáčí, a vy tím přicházíte o zásadní zvraty v životě obou hlavních hrdinek. Jenže tady nikdo nic nepřetáčí, jen ty dějové skoky jsou až příliš velké a příliš nápadné.

 

Film o vile a něco dramatického k tomu

Počátkem třicátých let minulého století se Liesel Laundauer (Hanna Alström), žena zámožného podnikatele Viktora Laundauera (Claes Bang), rozhodla, že chce bydlet v domě, který jí bude závidět celý tehdejší svět. A tak poprosila architekta von Abta (Karel Roden), aby pro ni jeden takový vytvořil. Hlavní dějová linka se točí kolem života ve vile Tugenhadt (ve filmu vila Laundauer) a také kolem vztahu mezi Liesel a její nejlepší kamarádkou Hanou (Carice van Houten). S ní ji pojí nejen společně strávené roky a přátelství na život a na smrt, ale i skutečná láska a nenaplněná touha. Film se odehrává přímo ve vile, respektive v jeho hlavní části, Skleněném pokoji, kterému dominuje monumentální stěna z onyxu, jež se za správných světelných podmínek a hlavně na podzim, kdy slunečním paprskům nebrání listí na stromech, zbarvuje do ruda. Ve Skleněném pokoji se schází Liesel s manželem Viktorem, známými i přáteli i se svou kamarádkou Hanou. A právě v tomto pokoji dojde také k několika tragickým událostem, které ovlivní životy obou hrdinek.

 

Divákovi osudy hrdinů zůstávají lhostejné

Skleněný pokoj nám servíruje vše, co má dobrý film nabízet. Napětí, lásku, nenávist, nevěru i nezdolnou víru. Leč jeden hlavní aspekt, který musí mít každý dobrý a úspěšný film, chybí. Emoce. Snímek nedokáže diváka vtáhnout do děje natolik, aby se s postavami ztotožnil. Když hlavní postavy trpí, měl by trpět i divák. Když prožívají štěstí, měl by se radovat i divák. V tomto případě to ale nefunguje. Divákovi je úplně jedno, co se s hlavními postavami stane. Nezáleží mu na tom, zda zemřou, nebo zůstanou naživu. A to je špatně.

 

Závěrečná scéna už je jen potvrzením toho, na co byl divák celých sto minut připravený. Není totiž těžké uhádnout, jak celý příběh skončí. A tak konec ničím nepřekvapí, avšak mnohé by mohl lehce pohoršit. Jenže kdyby nebyl přesně takový, jaký je, nejspíš by byl film naprosto zbytečný. To ovšem není, to bychom mu zase křivdili. Skleněný pokoj je snímek, na který se rádi podíváte v televizi. Nenadchne ani neurazí, mnohé ale také jistě potěší. Žádný velkofilm to není, s rozpočtem osmdesát milionů korun se zřejmě nedají dělat žádné velké zázraky, ale díky tomu, že byli do filmu přizváni i herci ze zahraničí a to nejen ze Slovenska, se přeci jen mohl přiblížit k těm kvalitnějším, hodnotnějším filmům. To by ovšem nesměl být do očí bijící ještě jeden důležitý přešlap.

 

Fiktivní příběh na pozadí pozměněných reálií

Z anotací na film nejspíš získáte dojem, že má jít o snímek napůl fiktivní, napůl založený na skutečných historických událostech. Alespoň se něčemu přiučím! říkala jsem si. Jenže to jsem ještě nevěděla, že i reálie, které má film obsahovat, jsou upravené tak, aby byly líbivé a hlavní dějovou linku dělaly dramatičtější. Nejenže byla změněna jména vily, manželů, kteří si ji nechali postavit, i architekta, který vilu navrhoval, ale také některé události neodpovídaly skutečnosti. Ano, je to jen film, není to historický dokument, ke všemu je natočený podle knihy, tak co bych chtěla! Jenže to, co se dá odpustit beletristické knize, nelze odpustit filmu, který byl financován statutárním městem Brnem a také ze Státního fondu české kinematografie.

 

Od Masaryka k vile Tugendhat

Na druhou stranu udělal Julius Ševčík od doby, kdy natočil film Masaryk, velký pokrok. I Masaryk měl vyprávět příběh na pozadí skutečných historických událostí, a také tyto události dosti pozměnil k obrazu svému. Na rozdíl od Skleněného pokoje ale Masaryk nezaujal vůbec ničím. Chybělo mu napětí, silná dějová linka a snaha diváka motivovat, aby se dokoukal až do konce. K čemu se dívat na celý film, když všichni dobře víme, jak to s ministrem zahraničí Janem Masarykem dopadne? Takové filmy musí mít mnohem větší a silnější přesah. Nestačí odvyprávět něco, co se stalo tak, jak se to vlastně nikdy nestalo.

 

Kdo však zná knihu, podle které byl film natočen, Skleněný pokoj Simona Mawera, nemůže být překvapený. Já bohužel knihu ještě nečetla, ale poté, co jsem zhlédla film tak nabitý nevyužitým potenciálem, mám chuť si knihu přečíst. Třeba se mi v ní Liesel a Hana dostanou hlouběji pod kůži a já si jejich milostný příběh na pozadí druhé světové války a komunismu vychutnám tak, jak si zaslouží.

Foto: magicbox.cz

11Bře
KnihyRecenze

Recenze: Pražské vize

O architektonické podobě Prahy máme představu snad všichni. I když v ní nebydlíme a navštěvujeme ji jen sporadicky. Víme, že je `stověžatá`, moderní architektura se tu prolíná s tou...

25Úno
Recenze

Arthur Jafa: Výstava, která nezná žádná tabu

Galerii Rudolfinum mám ráda z jednoho důvodu. Pořádá výstavy, které se od všech ostatních liší. Jsou kontroverzní. Hodně kontroverzní. Současná výstava Arthura Jafy není jiná. Jak...

18Úno
KnihyRecenze

Recenze: Naposledy se ohlédni

Jsou thrillery, které přečtete, a za půl roku vůbec netušíte, o čem byly. A pak jsou takové, jejichž zápletku si už nikdy z hlavy nevymažete. Přestože v tomto případě jde o zdánlivě...

14Led
KnihyRecenze

Recenze: Zářivá světla velkoměsta

Jedna z mála knih, která se mi dostala do ruky úplnou náhodou. Neznala jsem spisovatele ani název knihy mi vůbec nic neříkal. Po deseti stránkách jsem se našla. Není tohle něco jako...

07Led
KnihyRecenze

Recenze: Jan Werich za oponou

Jestli o Janu Werichovi a Jiřím Voskovcovi víte jenom to, že byli umělci a vystupovali v Osvobozeném divadle, pak se styďte. Anebo ne. Možná i ti, co si myslí, že vědí víc, nevědí skoro...

25Lis
KnihyRecenze

BIO knihy, které musíte mít

S kuchařkami a knihami o zdravé výživě se v posledních letech roztrhl pytel. Je těžké orientovat se v tom, které knihy nám něco přinesou a z kterých kuchařek skutečně budeme vařit....

22Lis
KnihyRecenze

Recenze: Johana

Knihy o rodinných a manželských vztazích jsou v oblíbenosti na vrcholu čtenářského žebříčku. Ale jak poznat ty, které skutečně stojí za přečtení? Těžko, ale tuhle knihu vám můžu...

13Lis
KnihyRecenze

Recenze: Probudím se na Šibuji

O japonských reáliích už trochu přehled máme. Čtenáři se s nimi jistě dostatečně seznámili v dílech Harukiho Murakamiho. Nyní však přichází Anna Cima, česká autorka s touhou dostat...

08Lis
KnihyRecenze

Recenze: Street Art – současná městská výtvarná scéna

Jestli považuju nějaké současné umění za skutečně zajímavé, je to právě street art. Může za to Banksy. Že ho neznáte? Styďte se. Rozhodně ale není jediný, který si zaslouží...

FOLLOW @ INSTAGRAM