RozhovorySpisovatelé

Jan Němec: „Některé věci v životě jsou nevratné.“

Ještě donedávna ho znali jen skuteční knižní nadšenci, nyní se jeho jméno dostalo do povědomí snad každého knihomola a nejspíš i těch, kteří se o české autory a literaturu obecně zajímají jen sporadicky. Jeho kniha Možnosti milostného románu hýbe českým knižním trhem. Jde o románovou autobiografii. A kdo Jan Němec je? Literární redaktor v nakladatelství Host, spisovatel, učitel na JAMU nebo muž, který ztratil svou životní lásku? Či snad všechno dohromady?


Přečetla jsem Možnosti milostného románu. Vím, že je podle skutečnosti. Nina je skutečná. Žena, která vám zlomila srdce. Napsáním knihy se takhle kapitola vašeho života konečně uzavřela?

Srdce není kost, ale sval. Nejde zlomit. Může atrofovat, když ho nepoužíváte, a když ho používáte, sílí. Všechno ostatní je jenom sebelítost. Takže Nina mi srdce nezlomila, Nina ho posílila. 


Jak na román vaše rodina a přátelé reagují?

Různě. Ti, kteří v knize přímo vystupují, dostali možnost vyjádřit se k rukopisu, ještě než se z něj kniha stala. Ostatní nejspíš byli trochu překvapení. V zásadě každý reaguje podle toho, čím sám prošel, jakou má zkušenost se vztahy a co očekává od literatury. Mě pestrost a nevypočitatelnost těch reakcí baví a zajímá. Když teď někdo napřáhne ruku, nikdy nevíte, jestli vám chce jednu vlepit nebo vás uznale poplácat.


Měl jste tedy od všech knihu schválenou?

V podstatě ano. Rukopis jsem poslal i té, které se stala předlohou Niny, a předloha odpověděla, že je to moje kniha a můžu si psát, co chci. Pokud vím, nečetla to. 


Přijde vám to líto?

Ne, to vůbec. Občas si někdo myslí, že ten román je něco jako dopis ženě, kterou bych chtěl získat zpět, ale tak to není. Některé věci v životě jsou nevratné.  


Je to vaše čtvrtá knížka. První je básnická sbírka První život, druhá Hra pro čtyři ruce a třetí román Dějiny světla o fotografovi Františku Drtikolovi. Proč zrovna o něm?

Zkrátka zajímavý osud: muž, který jako první na území Čech veřejně vystavil fotografický akt, a zároveň ten stejný, který do češtiny jako první přeložil Tibetskou knihu mrtvých. Zajímalo mě, kdo to vlastně byl. 


Mezi sepsáním Dějin světla a Možností milostného románu uplynulo šest let. Teď si také necháte tak dlouhou pauzu?

Nemyslím si. Málokdo tomu rozumí, ale největší odměnou za psaní je psaní. Tím chci říct, že samotný proces vzniku je na celém životě knihy to nejvíc vzrušující. Když píšete, věci se skutečně dějí.


A bude to zase něco z vašeho života?

Ani náhodou. Baví mě objevovat literaturu pokaždé z jiné stránky, takže další knížka bude úplně něco jiného. Chtěl bych napsat realistický společenský román o tom, jak jsme se ocitli tam, kde jsme.

Foto: David Konečný

Vy jste ale především literární redaktor, tak se vás zeptám – je pravda, že povídky se prodávají hůře než román?

Především jsem spisovatel. Ale český trh je příliš malý, abyste se mohla živit jen psaním, a práce v nakladatelství je tomu alespoň blízko. Ano, povídky se obecně prodávají hůř než romány. Těžko to kvantifikovat, ale možná klidně o polovinu. Vypadá to, že čtenáři neradi v jedné knize začínají znova a znova.


Které knihy se v nakladatelství HOST prodávají nejlépe?

Před pár lety Kateřina Tučková, dnes Alena Mornštajnová. Píší ostatně podobný typ literatury.


Co vás v posledním roce zaujalo na české literární scéně nejvíc?

Já jsem toho v posledním roce moc nepřečetl, spíš jsem sám psal. Případně četl knihy, které jsem potřeboval číst kvůli psaní. Řeknu vám spíš pár autorek a autorů, kteří jsou mi zvlášť blízcí, i když jsem od nich třeba v posledním roce nic nečetl: Matěj Hořava, Ivana Myšková, Marek Šindelka, Jana Šrámková, Vladimíra Valová. Asi nebude náhoda, že jsme všichni víceméně jedna generace. A můj pohled samozřejmě ovlivňuje, že polovině z nich jsem knihy redakčně připravoval v Hostu.


Čím to je, že je česká próza zase na vzestupu?

Má to zřejmě víc důvodů. V devadesátých letech se přes nás převalila velká vlna překladové literatury, která předtím nemohla vycházet. Orientovala čtenáře jinam, ale teď se to trochu obrací. A nakladatelé to ve svých tabulkách prodejnosti vidí, takže chtějí vydávat víc původní tvorby, víc ji propagují.


Říká se, že obálka prodává. Když nezaujme, může být text sebelepší, ale stejně má kniha smůlu. Souhlasíte s tím?

Obálka samozřejmě může pomoct prodejnosti, a každý nakladatel jí tedy věnuje pozornost, ale naštěstí nemá sílu udusit dobrý text, ani udělat z braku kdovíco. Podstatné navíc je, komu chcete knihu prodat – jednotlivým typům čtenářů se líbí velmi odlišné věci a někdy to není jen tak strefit se do jejich vkusu. 


Kdo rozhoduje o konečné podobě obálek knih?

Obálka je často bojiště, na kterém se utkávají autor, grafik a nakladatel. Každý z nich může mít velmi odlišnou představu. Autora nelze obejít, grafik je na svém hřišti, ale v praxi nakonec rozhoduje nakladatel. Těžko to jde jinak, je to jeho byznys. Někdy to však může být dlouhý a bolavý proces, znám případy, kdy k nějakému konsensu došlo třeba až na čtvrtý pokus. A jsou i případy vleklých nevraživostí, které vznikly právě během sporů o grafickou podobu té které knihy. 


Obálka Možností milostného románu je ale úžasná! Ta duhová ořízka!

Na vizuální podobě Možností jsme spolupracovali s Martinem Pecinou. Kdoví, zda by to v Hostu prošlo, kdybych tam sám nepracoval. Mně se ten návrh od začátku líbil, kolegové měli trochu pochybnosti, ale myslím, že teď jsme s tím všichni dost spokojení. Ta ořízka je samozřejmě machrovina. 


Teď už trochu můžeme hodnotit. Pár měsíců už od vydání knihy uplynulo. Jste s jejím prodejem spokojen?

První náklad se vyprodal během tří měsíců. Stěžovat si můžu jenom na to, že jsme včas nezadali dotisk, takže teď v lednu není snadné knihu sehnat. Ale v únoru už by zase měla všude být.


Jste spoluzakladatel Asociace spisovatelů. Co si myslíte o tom, že by autoři měli dostávat z každé knihovní výpůjčky nějaké peníze?

Tak to funguje už dlouho, ale jsou to peníze v řádu stovek korun ročně. Je myslím na místě, aby se ta sazby zvýšila. Považuju knihovny za důležitou veřejnou službu, ale pokud ji stát, kraje a obce chtějí občanům poskytovat, nemělo by to být na úkor autorů a nakladatelů, tedy těch, pro které jsou knihy mimo jiné zdrojem obživy. Dokáži si například představit model, kdy za půjčený výtisk zaplatíte pět korun a polovina z toho může jít nakladateli a polovina autorovi či překladateli. Jinak, co se Asociace spisovatelů obecně týče, dnes plní hlavně funkci servisní organizace pro autory. Snad bychom měli více vstupovat do veřejného prostoru. 


Teď to tak není? Proč?

Často prostě proto, že se sami mezi sebou neshodneme. Možná je doba kolektivních stanovisek pryč, zvlášť v tak individualistickém oboru, jako je literatura.


Co tedy konkrétně Asociace spisovatelů například dělá?

Pořádáme celoroční cyklus autorských čtení Spisovatelé do knihoven. Letos opět organizujeme Sjezd spisovatelů. Poskytuje právní poradenství autorům. Připravujeme projekt Spisovatelé do škol, který by měl na vybraných gymnáziích prezentovat současnou literaturu. Účastníme se mezinárodních projektů, jako je mezinárodní dílna Překladiště. A pár dalších věcí.  


Foto: David Konečný

One thought on “Jan Němec: „Některé věci v životě jsou nevratné.“

  1. Bartalmission Reply

    Vyslechl jsem četbu na pokračování v podání pana Brouska, každý večer vždy jednu část. V době mimořádných opatření kvůli pandemii jsem se tak vrátil do dětských let, kdy jsme u babičky držívali tzv. černou hodinku a buď jsme si povídali, nebo jsme poslouchali v rozhlase nějakou četbu na pokračování. Babička totiž neměla v první polovině šedesátých let minulého století televizi a my jsme se tehdy jako malí kluci s bratrem a bratranci na prázdninové pobyty u babičky těšili – mimo jiné i kvůli těm večerním čtením, povídání si a pocitu pospolitosti. Možnosti milostného románu jsem v minulých dnech poslouchal vždy večer po práci sám jako vlk samotář, kterým jsem již čtrnáct let. Děj románu mě doslova vtáhnul do sebe, těšil jsem se vždy na ten večerní poslech. Mám za sebou dvě manželství, na která po letech vzpomínám v dobrém, protože oba ty vztahy mně mnohé daly. Mám tři vnoučata a táhne mi pomalu na sedmý křížek. Děj Možností milostného románu ve mně oživil některé vzpomínky na moje vlastní někdejší prožívání mých různých vztahů a bez nadsázky mě vnitřně obohatil, protože jsem získal představu o prožívání milostných vztahů dnešními třicátníky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

FOLLOW @ INSTAGRAM