Recenze: Johana

Knihy o rodinných a manželských vztazích jsou v oblíbenosti na vrcholu čtenářského žebříčku. Ale jak poznat ty, které skutečně stojí za přečtení? Těžko, ale tuhle knihu vám můžu s klidným svědomím doporučit.

Johana je dílem třech českých autorek Pavly Horákové, Zuzany Dostálové a Aleny Scheinostové. V textu však nenajdete jediný předěl, který by naznačoval, že knihu nenapsala jedna a táž osoba. Nevím, zdali je to dobře, nebo špatně. Každý má přeci svůj vlastní styl psaní, jak je tedy možné, že v této knize autorky nerozeznáme? Jedním jsem si ale jistá. Je to knížka, kterou si musíte přečíst.

Johana a její matka. Sdílíme s nimi jejich nelehký osud po celá dlouhá léta. U Johany prožíváme smutné dětství, kdy jí umírá babička, útrpné dospívání, v němž se setkává s prvními milostnými trápeními, i dospělost, ve které její trápení pokračují a umocňují se ještě tím, že neví, kam chce svůj život směrovat. Její matka je na tom podobně. Obě totiž spojuje fakt, že štěstí na muže jako by na ně pozapomnělo. Zažíváme s nimi sedmdesátá léta na pražských Vinohradech, sedmnáctý listopad na Národní třídě, devadesátky, kdy Johana nabývá dojmu, že může všechno, i milénium, v němž obě ženy doufají, že vše se v dobré obrátí. Za těch pár desítek let se ale obě ženy razantně proměňují. A to hned několikrát. A my, čtenáři, doufáme, že všechno dobře dopadne, ale život není pohádka a happy end se většinou koná jen v amerických filmech.

Nemůžu se ubránit srovnání knihy Johana například s příběhy Petry Soukupové. Její hrdinky jsou totiž také melancholické a pesimistické, tak jako Johana. Ačkoliv ta na rozdíl od postav Petry Soukupové nepřestává doufat. Věří, že bude líp. Ke všemu kniha Johana není jen jakýmsi odrazem vztahů matka-dcera, partner-partnerka, ale rovněž se z ní mnohé dozvíme i o tom, jak to tu v sedmdesátkách, osmdesátkách a následujících letech skutečně chodilo a bylo.

Knihu doplňují černobílé ilustrace, které vystihují ženu, při jejích oblíbených činnostech. Dle mého názoru se ke knize a jejímu příběhu příliš nehodí, ale budiž, rozhodně jim nelze upřít zajímavost.

Samotnému textu nemohu vytknout ani to nejmenší. Vyprávění má tu správnou dramatičnost, ale nijak přehnanou. Úryvky z Johaniných oblíbených písní zas prohlubují melancholického ducha celé knihy a vzbuzují v nás vzpomínky na doby dávno i nedávno minulé. Nenudila jsem se, naopak jsem knihu přečetla téměř ráz naráz. Možná i proto, že mi čímsi připomněla mou oblíbenou Soukupovou. I když bez jejího pověstného sarkasmu a ironie.

Foto: archiv