Recenze: Návrat do divočiny

Neexistuje snad nikdo, kdo by neslyšel byť jen zběžně o šumavských samotářích. Aleš Palán se svou knihou Raději zešílet v divočině rozbouřil vody české literární scény. Myslel si, že o knihu bude mít zájem jen pár desítek, možná stovek lidí, které zajímá poustevnický život. Ale zmýlil se.

Kdo jsou lidé, kteří žijí mimo systém?

Raději zešílet v divočině je souborem rozhovorů s ženami a muži, kteří se rozhodli opustit svět tak, jak ho známe my, a žít bez téměř všech technologických vymožeností, bez lidí a neužitečných hmotných statků, jen sami se sebou, se zvířaty, v souladu s přírodou. Civilizace už jim nic neříká, přesto stále mají co jíst, číst i poslouchat. O životě toho možná vědí mnohem víc než my, kteří žijeme ve městě a připadáme si kulturně sečtělí, když trávíme odpoledne a večery v galeriích, kinech a hospodách, a světaznalí, když si jednou nebo dvakrát do roka dopřejeme dovolenou u moře nebo na horách.

Soukromí především

Kniha se stala tak úspěšnou, že se musela dotiskovat. Aleš Palán si díky ní, stejně jako zásluhou druhého dílu Jako v nebi, jenže jinak, získal patřičné uznání a pokud ho do té doby nikdo neznal, teď ho poznal v tom nejlepším světle. Všichni ale také chtěli poznat samotáře. Aleš Palán však jejich soukromí bedlivě střežil a dodnes střeží. Ti ze samotářů, kteří o sobě chtějí dát vědět, k těm si lidé cestu najdou, stačí jen chtít. Většina si však přeje zůstat v anonymitě, včetně toho, aby zůstalo skryto i místo, kde žijí.

Kniha Návrat do divočiny už neobsahuje rozhovory, ale Palánovo vyprávění o samotných setkáních se samotáři, a příběhy, které se do prvních dvou dílů nedostaly. Je o tom, co pro něj samotáři znamenají i o tom, jak si s některými vybudoval přátelský vztah. Na Šumavu se vrací rád a častěji než dříve. Stejně jako autor fotografií Jan Šibík, který fotil jak Palánovu první knihu Raději zešílet v divočině, tak i tu zatím poslední – Návrat do divočiny. 

Vzdejme hold Palánovi, Šibíkovi i šumavským samotářům

Aleši Palánovi se podařilo proniknout do světa a myšlení lidí, kteří kdysi sami z vlastní vůle od lidí utekli. Někteří dnes žijí v maringotkách, jiní ve skromných dřevěných příbytcích, další v klasické chalupě. Někteří se s lidmi nestýkají vůbec, jiní rádi sem tam do města zajdou a občas s někým prohodí pár slov. Všichni mají společné to, že příroda pro ně znamená víc než cokoliv jiného. Pohled na svět se ale liší. Jak smýšlejí lidé, které civilizace nedokázala pohltit? Jak žijí, z čeho žijí a jak je možné, že někteří žijí zcela mimo systém? Pokud už máte za sebou knihy Raději zešílet v divočině a Jako v nebi, jenže jinak, pak si rozhodně Návrat do divočiny nenechte ujít. Aleš Palán touto svou třetí knihou vzdává hold šumavským poustevníkům, sobě i fotografovi Janu Šibíkovi, který dokáže najít a zachytit dokonalý moment se všemi emocemi a krásami lidí, zvířat a přírody i tam, kde ho jiní nevidí.

Foto: archiv