Rozhovory

Anna Cima: Jsem pozorovatel, který spojuje dvě kultury dohromady

Anna Cima je v první řadě japanoložka. Miluje Japonsko a vše s ním spojené. Díky tomuto zájmu také poznala svého manžela Igora. Ačkoliv studuje a pracuje v Japonsku, konkrétně v Tokiu, u nás vešla ve známost nedávno vydanou knihou Probudím se na Šibuji. Ta její velký koníček samozřejmě odráží. Nejen o její knize, ale i o knihách Harukiho Murakamiho a osobním životě jsme si popovídaly alespoň přes e-mail.

 

Anno, právě jsem dočetla tvoji prvotinu. Bylo to… neuvěřitelný. Je vidět, že Japonsko a všechno japonské miluješ. Předpokládám, že hlavní hrdinka je tak trochu tvoje zrcadlo… Nebo se mýlím?

Já si nejsem jistá, je-li slovo zrcadlo úplně na místě. Je pravda, že některé události v Probudím se na Šibuji vychází z mých zážitků z dětství a z dob, kdy jsem studovala na vysoké škole. Román, který jsem napsala, je ale především fikce a Jana je fiktivní postava, která, třebaže jako já studuje japanologii, je hlavně součástí fiktivního vyprávění. To, co si Jana myslí a jak se chová, neodráží nutně to, co si myslím a jak se chovám já.

 

A co všechno tedy máš s hlavní hrdinkou společného?

Spojuje nás jednoznačně láska k Japonsku a touha této zemi porozumět. S tím přichází určitá urputnost, zažranost, bez které by žádné studium nebylo možné a nevznikl by bez ní žádný román ani překlad.

 

Co tě k psaní přivedlo?

Touha vyprávět. Odmala jsem byla obklopená knihami, na kterých mě nejvíce bavilo rozplétat zápletku. U nás v rodině se také hodně vyprávělo. Bavilo mě poslouchat jak toho, kdo zrovna povídal, tak sledovat ty, kteří poslouchali. Vyprávění pro mě vždycky představovalo nevyšší formu zábavy, ať už jsem byla posluchač anebo sám vypravěč.

 

Studuješ v Japonsku. Připadáš si tam jako doma?

Já si myslím, že doma se v Japonsku nebudu cítit nikdy, protože doma pro mě bude vždycky v Česku. Já jsem v Česku vyrostla, mám zde kořeny a plně si uvědomuji, že domov je jenom jeden. Ale jako host si v Japonsku už také nepřipadám. Jsem takový pozorovatel, který spojuje dvě kultury dohromady. To je moje funkce jako japanologa. Přibližovat Čechům Japonsko a Japoncům, když o to stojí, poskytovat pohled na svět očima cizince, který hovoří jejich jazykem.

 

tedy umíš Japonsky?

Troufám si říci, že ano.

 

Co nejvíc tě na Japonsku fascinuje?

To je velmi složitá otázka, na kterou se nedá odpovědět v jedné větě. Můj zájem o Japonsko trvá mnoho let. Propuknul po střetu s japonským anime a literaturou a pokračoval hlouběji a hlouběji. Navíc se přesouvá z předmětu na předmět, podle toho, s čím se zrovna potýkám ve svém výzkumu i v životě.

 

Překvapilo tě něco, když jsi byla v Japonsku poprvé?

Když jsem přijela do Japonska poprvé, bylo to již v době, kdy jsem se o tuto zemi zajímala delší dobu. Výrazný kulturní šok jsem zde proto nezažila. Co mě pobavilo a dojalo, byla ochota některých starších Japonců bloudit se mnou po městě, přestože sami nevěděli, kde se nachází místo, které zrovna nemohu najít.

 

Vracíš se někdy do Prahy?

Ano, naposledy jsem byla v Praze v srpnu tohoto roku.

 

Chceš žít tady nebo v Japonsku?

Ideálně na obou místech zároveň, kdyby to šlo. Samozřejmě to nejde. V současné době jsem v Japonsku, protože tu studuji. Pobyt zde je velice inspirativní a potřebný i pro mé psaní.

 

Až tedy dostuduješ, vrátíš se do Česka?

Na tuto otázku nedokážu v současné době odpovědět.

 

Co děláš, když máš chvíli čas?

Já pocit, že mám čas, upřímně řečeno moc neznám. Většinu mého času sežere výzkum, to znamená konstantní ležení v knihách. Zní to sice jako pohádka, že si člověk může stále číst, ale ve skutečnosti je to docela únavný proces, hodiny a hodiny ležet v odborných publikacích napsaných v těch mrňavých znacích, ze kterých přechází oči. Když zrovna nečtu věci ke svému výzkumu, zabývám se výzkumem pro svou literární činnost. Ve zbytku času, pokud nějaký je, se odreagovávám kresbou a hraním na basovou kytaru. A také chodím běhat.

 

Překvapilo mě, že už jsi vdaná… Tvůj manžel, soudě podle jména, ale není Japonec.

Ne, je to Rusín narozený v Čechách a jmenuje se Igor Cima.

 

Vždyť je ti teprve dvacet sedm. Není to na dnešní dobu brzo?

Technicky vzato je mi ještě týden dvacet šest. Beru to tak, že jsem se vdát chtěla a tak jsem se vdala. Neviděla jsem jediný důvod proč čekat. Manželství můj život nijak neukončilo, je to jeho součást a dělám při něm věci, které bych dělala, i kdybych vdaná nebyla. S manželem se navzájem podporujeme, dobře jsme věděli, do čeho jdeme. Instituci manželství nijak neprosazuji, ať si každý dělá, co ve svém životě uzná za vhodné a co mu nejvíce vyhovuje. Mně to vyhovuje takhle.

 

Čím se manžel živí?

Je to také japanolog. A také se zabývá poválečnou japonskou literaturou.

 

Co říkali rodiče na to, když jsi šla studovat do Japonska?

Měli radost. Po studiích v Japonsku jsem toužila velmi dlouho a oni to věděli. Když to konečně vyšlo a já získala stipendium, byli moc rádi. Dodnes mě v mém snu velmi podporují.

 

Japonsko se stalo Čechům hodně blízké, když se začaly do češtiny překládat knihy Harukiho Murakamiho. Japonské prostředí a reálie často a rád obohacuje o západní vlivy, proto se o něm také mluví jako o prozápadně smýšlejícím japonském autorovi. Ty jsi takový jeho opak. Píšeš západní literaturu s japonskými prvky. Vnímáš to taky tak?

To je zajímavá otázka. Je bezpochyby pravda, že Haruki Murakami se velkou měrou zasloužil o to, že se Češi začali zajímat o japonskou literaturu. Z toho mám opravdu radost. Nemenší zásluhu na tom mají překladatelé Murakamiho děl, Tomáš Jurkovič a Klára Macúchová. Ohledně tvrzení, že má Murakami velmi prozápadní smýšlení, bychom mohly vést velice zajímavou a dlouhou debatu. Je pravda, že se o Murakamim říká, že je prozápadní autor. Nevím, kde přesně tento názor vznikl. Lidé, kteří toto tvrdí, se často opírají o fakt, že Murakami ve svých dílech zmiňuje prvky západní kultury, například jazzovou hudbu, anebo že se v jeho dílech objevují americké značky. Stejné prvky se ale objevují v dílech mnoha jiných japonských autorů, často stejné generace, jmenovitě třeba Rjúa Murakamiho, Jasua Tanaky, Gen’ičiróa Takahašiho a dalších, protože to je mimo jiné jedna z charakteristik literatury 80. let, která vznikala v hyperkonzumním prostředí, což se, například skrze značky a kulturní odkazy, propsalo i do literatury. Nemyslím si, že by zrovna přítomnost těchto prvků dělala z Murakamiho románů romány nějak zásadně prozápadní. Také se říká, že píše západním stylem. On má specifický styl ovlivněný americkou literaturou, to sám i říká, ale vlastně každý japonský autor je dnes samozřejmě ovlivněn i díly světové literatury.

 

Takže s `prozápadností ` jeho díla nesouhlasíš?

Oproti těm, kteří vyzdvihují Murakamiho prozápadnost, existují studie, které dokazují, že se v Murakamiho románech objevují podobné motivy, jaké jsou již ve klasické japonské literatuře, například v Příběhu prince Gendžiho. Konkrétně hovořím o tzv. konceptu mukógawa (opačná strana). Princip mukógawy spočívá v umístění mužského hrdiny, který je nějakým způsobem psychicky zraněný, do specifického prostoru mimo realitu, jakési snové reality, který neobývají lidé a který se vyznačuje přítomností vody a nadpozemské ženy. V tomto prostoru hrdina musí překonat určité těžkosti, aby se očištěný vrátil zpět do reality. Když se na tento tradiční koncept podíváme v kontextu Murakamiho prózy, zjistíme, že se objevuje téměř v každém jeho díle. V případě Norského dřeva je to jistě louka s hlubokou studnou za sanatoriem, ve kterém přebývá Naoko. V případě Kroniky ptáčka na klíček zase studna, skrze kterou se Tóru dostává do snu. A takto bychom mohly analyzovat každé Murakamiho dílo. Takže vidíme, že prozápadnost jeho děl je velice relativní.

 

Existuje tedy vůbec termín `prozápadní` román?

Je-li to takový román, který se nám, lidem žijícím na západě, dobře čte, pak se domnívám, že jsme poněkud do sebe zahledění. Existuje něco jako provýchodní román? Říká někdo o Davidu Mitchellovi, který již několikrát zpracoval tematiku Japonska ve svých románech, že je to západní autor s pro-japonským smýšlením?

Podívám-li se na fakt, že Murakami musel nejprve prodat tisíce výtisků Norského dřeva v Japonsku, než bylo dílo přeloženo do angličtiny, musím se ptát, zdali by si tolik Japonců vůbec nějaký prozápadní román japonského autora koupilo. Reálie, které se v Norském dřevu objevují, tj. studentské hnutí v šedesátých letech v Japonsku, také nejsou neznalému západnímu čtenáři dvakrát přístupné. Nemluvě o tom, že za nejčastější důvod, proč mělo Norské dřevo v Japonsku takový úspěch, bývá uváděna nostalgie, kterou Murakami vzbudil ve čtenářích jeho generace, kteří se prostřednictvím knihy vrátili do šedesátých letech, kdy sami studovali. Nevím, nakolik by mohl takovou vlnu nostalgie vzbudit nějakým prozápadním textem. Kouzlo Murakamiho románů zkrátka spočívá v tom, že si v nich každý čtenář dovede najít významy. Uzavřela bych to tím, že i když je Murakami ve světě velice populární, tak píše japonsky a jeho primárními čtenáři jsou stále Japonci. Takže spekulovat o tom, jestli je více japonský nebo západní je vlastně zbytečné, je to jednoduše japonský autor, který se stal populární po celém světě.

Myslím, že dnes už něco jako prozápadní román vlastně ani neexistuje. Pokud kdy v japonském kontextu vůbec existoval, pak možná v případě některých předválečných autorů, kteří se ve svých dílech přímo vyznávali z obdivu k západu.

 

A jak je to tedy s tvou knihou?

Já nepíšu ani prozápadní anebo provýchodní literaturu. Napsala jsem knihu, ve které se věnuji tomu, jaké to je vrhnout se do studia odlišné kultury a jak takovéto studium člověka může změnit. Pokud by někdy někdo Probudím se na Šibuji přeložil do japonštiny, věřím, že by oslovila japonské čtenáře stejně jako oslovila některé české čtenáře. A to ne proto, že by byla prozápadní nebo provýchodní, ale protože téma studia odlišné kultury je zkrátka univerzální.

 

Když tě tak poslouchám, máš čas číst i jinou literaturu než tu, která se týká Japonska?

Čas od času je odpočinek od znaků v podobě písmenek nutnost. Česky a anglicky psané knihy si pečlivě vybírám.

 

Otázka na závěr. Píšeš už další knihu? 🙂

Psaní je náročný a zdlouhavý proces, během kterého autora může postihnout mnoho nečekaných zvratů. Zjistí, že téma, které rozpracoval, ho přestalo zajímat, anebo že příběh, který píše, nějakým způsobem neubíhá tak, jak by měl. Já proto nerada cokoliv slibuji a na otázku, jestli píšu další knihu, nerada odpovídám. Je to pro mě svazující, neboť pak mám pocit, že jsem se k něčemu zavázala a musím to splnit. A takový pocit není dobrý ani pro kvalitu případného dalšího textu, ani pro můj vlastní pocit z psaní. Dovolím si tedy odpovědět tak, že nad psaním přemýšlím neustále a možnost, že napíšu něco dalšího, tu je.

Foto: Petr Holý

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

FOLLOW @ INSTAGRAM