Miluje herectví, ale nyní se věnuje hlavně roli matky. Je totiž na mateřské dovolené se svou malou dcerkou Anastázií. A strašně si ji užívá! Ke všemu stíhá natáčet, hrát v divadle a cestovat. Mohla žít ale úplně jiný život, nebýt její setry. Seznamte se, pokud jste již tak neučinili, s herečkou Andreou Hoffmannovou :-).

Andreo, víme, že jste herečka. Dokonce čím dál úspěšnější. Jak jste se ale k herectví dostala?

Byl to nápad mojí sestry, která je také herečka. Bez ní by mě asi nikdy ani nenapadlo, že bych se mohla živit právě tímto způsobem.

Kde jste začínala?

Nejdřív jsem studovala konzervatoř v Brně. Své první angažmá jsem ale dostala v Uherském Hradišti. Tam jsem nakonec zůstala osm let. Možná bych vydržela i déle, ale otěhotněla jsem.

Je těžké získat svou první roli?

Rozhodně. Musela jsem chodit na konkurzy. Tam totiž máte největší šanci, že si vás někdo všimne. Ale pravdou je, že když se obsazovala role ve filmu Strašidla, tak mi zavolal známý s nabídkou, jestli bych neměla zájem. Samozřejmě jsem nabídku přijala a film natočila. Hodně nabídek na roli mi také přišlo, když jsem se přestěhovala do Prahy a byla na mateřské.

Mezi režiséry už jste si udělala jméno…

Ano, několikrát jsem spolupracovala se Zdeňkem Troškou a Rudou Havlíkem. U nich už na konkurz chodit nemusím, ale například když točil film Milan Cieslar, tak k němu jsem na kamerovky musela.

Co vás na herectví nejvíc baví?

Strašně ráda hraju v příbězích, které normálně vůbec neprožijete, nebo spíš nechcete prožít. Navíc bývá hraní pořádný adrenalin. Já jsem sice ten typ, co se pořád něčeho bojí, ale když se pak překoná, cítí o to větší uspokojení.

Co vás naopak nebaví?

I když herectví působí jako zábava, je to velký stres. Někdy se nedokážete do své postavy vcítit a pak je to znát. Moc se kontrolujete a to je špatně. Diváci to na vás vždycky poznají.

Máte dcerku Anastázii. Jak se vám daří skloubit mateřství s herectvím?

Naštěstí teď nejdu z role do role. Mám kolegy, kteří to takhle mají, ale pro mě by to bylo hodně náročné. Nedávno jsem dotočila jeden film a po něm přišla několikaměsíční pauza. Sice hraju i v divadle, ale jen v rámci hostování, takže tam nemusím být každý den.

Vaším zatím posledním filmem jsou Dvě nevěsty a jedna svatba. Koho v něm hrajete?

Hraju nejlepší kamarádku Aničky Polívkové. Ty dvě se znají z práce. Anička pořád nemůže najít chlapa, zatímco moje postava má stálého přítele a tak nabyla dojmu, že je na vztahy odborník. Proto kamarádce radí, co má dělat. Záhy ale zjišťuje, že to vůbec nefunguje. Vlastně se ani k té kamarádce nakonec nezachová vůbec férově.

Baví vás záporné role?

Spíš se to odvíjí od scénáře než od postavy. Když mám pocit, že z daného scénáře nebude dobrý film, tak do toho nejdu.

Máte nějakou oblíbenou postavu?

Konkrétní postavu nemám. Baví mě historické filmy a seriály. Ráda bych si v některém zahrála. Také mě baví hrát reálné postavy a postavy z kriminálek. České kriminálky jsou, myslím, hodně povedené. Klidně bych si zahrála i vražedkyni.

Máte nějaký svůj herecký sen nebo někoho, komu byste se chtěla vyrovnat?

Pravdou je, že bych si ráda zahrála ve Hře o trůny (smích, pozn. red.). To by mě fakt bavilo.

Existuje mezi českými herci někdo, s kým si skutečně rozumíte?

Pravidelně se scházím se Sárou Sandevou, která ve filmu, jenž jde aktuálně do kin, Po čem muži touží, hraje moji dceru. Tam to fakt funguje. Před kamerou i mimo ni. Připadá mi, že se dívám na svou vlastní dceru.

Točíte aktuálně něco?

Pracujeme teď s týmem na jednom projektu, za což jsem strašně ráda, ale víc prozrazovat nechci. Sem tam se totiž ve filmařině stává, že se něco hrozně dlouho domlouvá a nakonec z toho nic není. Asi před třemi lety jsem měla rozjednaný jeden film, ale dodnes se nenatočila jediná scéna.

Pro herce taková oblíbená otázka... Máte radši divadlo, nebo film?

Obojí. Je to strašně rozdílné. Film i divadlo mají své kouzlo. Ale upřímně, raději mám filmové premiéry, protože na ty se člověk už jenom dívá. Můžete si je vychutnat. Divadelní premiéru musíte odehrát. Ačkoliv trošičku nervózní jsem samozřejmě i u té filmové.

V kolika divadelních hrách aktuálně hrajete?

Jsem pořád na mateřské. Ráda bych na ní zůstala tři roky, možná i déle, takže aktuálně jen v jedné. V divadle Palace v komedii Prachy. Někdy ale jezdíme i na zájezdy.

Co vás kromě hraní baví?

Cestování. Sport. Ráda chodím do posilovny. Taky mě baví ryze ženské záležitosti. Nákupy oblečení a kosmetiky. Ležet a opalovat se. Dřív jsem i dost četla, ale teď už na to není čas. Přes den už si jen tak ke knížce nesednu.

Cestujete i s malou?

Nechceme být s manželem rodiče, kteří se s dítětem bojí cestovat. Dceru nebereme jako překážku, vždyť je to součást nás obou. Když jí bylo osm měsíců, jeli jsme s ní poprvé do New Yorku. Let nebyl náročný pro ni, ale hlavně pro mě. Když ona spala, já byla vzhůru, a když se mi chtělo strašně spát, probudila se (smích, pozn. red.).

Kam ráda cestujete?

Miluju hory a sever, ale taky se ráda válím u moře. A ráda poznávám nová místa. Nikdy bych ale nejela tam, kde je hodně hmyzu (smích, pozn. red.). Když si potřebuju odpočinout, plácnu se k moři. Mám ráda i poznávání, ale to s malou moc nejde.

Chystáte se v dohledné době někam?

Spíš až v zimě.

Jaké plány máte do budoucna? Kde se vidíte za deset let?

Byla bych moc ráda za další zajímavé role. Také chci mít tolik práce, aby mě to uspokojovalo, ale zároveň potřebuju mít čas na rodinu. Konkrétní sen nemám. Spíš chci pracovat s inspirativními lidmi na projektech, které mě budou rozvíjet. A taky si přeju, aby byla moje rodina zdravá.

Plánujete rodinu rozšířit?

Těžko říct. Tohle je totiž manželovo třetí dítě, moje první. Je ale fajn, když má člověk víc dětí. Třeba čtyři.

To by pak ale nebyl čas na kariéru.

To rozhodně ne (smích, pozn. red.).

Bydlíte v Praze?

Ano. A částečně i v Uherském Hradišti. Manžel totiž pendluje mezi domovem a prací.

Co váš muž říká na to, že jste herečka?

S herectvím naštěstí nemá nic společného. Podniká, ale za ta léta už do herectví trochu vidí. Ví, že herci jsou normální lidi. A vlastně je mu asi jedno, co dělám.

Kritizuje vás občas?

Je hodně kritický. Vždycky říká: „Bylas dobrá, ale…“ Vždycky to `ale` tam je. To pak musím překonat vlastní ego. Ale myslí to se mnou dobře. Chce, abych se zlepšovala.

Hádáte se?

Občas docela jo (smích, pozn. red.).

Foto: archiv Andrey Hoffmannové