Kristýna Koryťáková je ve svých třiceti čtyřech letech už ostřílenou spisovatelkou. Také začala psát v pouhých dvanácti letech. K tomu ji mimo jiné motivovala i kniha o Harrym Potterovi. Dnes prostřednictvím svých knih zkoumá lidskou psychiku, vnímání a to, jak člověka ovládají emoce. Proto také ze všeho nejraději píše psychologické thrillery. Psaní je pro ni navíc způsobem, jak chápat svět kolem sebe. V rozhovoru jsme si popovídaly o její nejnovější knize Můj stín mě slyší z vězeňského prostředí, která je volným pokračováním tetralogie Zocelená strachem.

Kolik knih už jste napsala? Jakého jsou žánru?

Za posledních dvacet tři let jsem napsala celkem třicet dva knih. Nebráním se různým žánrům — objevují se u mě prvky romantiky, thrilleru i společenských příběhů — ale nejblíž mám dlouhodobě k psychologickým dramatům. Zajímají mě hlavně vztahy mezi lidmi, jejich emoce, skryté motivace a momenty, kdy člověk narazí sám na sebe a musí si přiznat pravdu, kterou si dlouho nechce připustit. Děj u mě často není o velkých událostech, spíš o vnitřním napětí a rozhodnutích, která postavám postupně mění život.

Jaký žánr je vám nejbližší při čtení knížek?

Při čtení mě nejvíc přitahují psychologické romány a příběhy zaměřené na postavy. Nemusí se v nich dít nic spektakulárního — důležité je pro mě napětí mezi lidmi, jejich rozhodování a postupné odhalování toho, proč jednají tak, jak jednají. Mám ráda knihy, které nutí přemýšlet a ještě chvíli po dočtení zůstávají v hlavě, protože člověk přehodnocuje motivace postav i vlastní pohled na situace. Občas sáhnu i po thrillerech nebo vztahových románech, ale většinou jen tehdy, když stojí právě na psychologii postav, ne jen na samotné zápletce.

Z jakého důvodu zrovna psychologie? Zajímáte se o ni i v reálném životě?

Psychologie mě zajímá hlavně proto, že se snaží pochopit, proč lidé dělají věci, které dělají. V příbězích mě vždy nejvíc bavily postavy – jejich motivace, vnitřní konflikty a to, jak se vyvíjejí. Právě psychologie mi pomáhá tyhle věci lépe uchopit a psát uvěřitelnější charaktery i situace.

Ano, zajímám se o ni i v běžném životě. Ráda si čtu knihy a články o lidském chování, vztazích nebo o tom, jak funguje mysl. Nemám sice odborné vzdělání v oboru, ale baví mě přemýšlet nad tím, co lidi formuje a proč reagují tak, jak reagují. Právě to je pro mě velká inspirace i při psaní.

Proč jste se rozhodla psát?

Psát jsem začala už jako dítě, kdy mě knihy úplně pohltily a měla jsem potřebu si příběhy upravovat po svém — zkoušet jiné motivace postav, jiná rozhodnutí i jiné konce. Postupně se z toho stala přirozená forma přemýšlení o světě i lidech kolem mě. Psát pro mě nebyl jednorázový nápad, spíš dlouhodobá potřeba zachytit emoce, konflikty a situace, které se těžko říkají nahlas.

Časem jsem zjistila, že právě skrze příběhy se dají nejlépe pojmenovat věci, které lidé běžně skrývají — strach, vina, manipulace nebo momenty, kdy si člověk musí přiznat nepříjemnou pravdu. Proto u psaní zůstávám; je to způsob, jak tyhle vnitřní procesy rozebrat bezpečně a do hloubky.

Čerpáte takové momenty ze svého vlastního života? Ze života blízkých?

Ano, do určité míry z vlastního života čerpám. Myslím si, že většina autorů si do svých příběhů přirozeně promítá vlastní zkušenosti, pocity nebo situace, které někdy zažili. Nejde ale o doslovné přepisování reality. Spíš o emoce, momenty nebo myšlenky, které pak v příběhu dostanou jiný kontext.

 Inspiraci samozřejmě někdy nacházím i v příbězích lidí kolem sebe nebo v tom, co pozoruji ve svém okolí. Lidské vztahy a reakce jsou často mnohem zajímavější a složitější, než by si člověk dokázal jen tak vymyslet. Většinou ale jednotlivé zkušenosti kombinuji, upravuji a zasazuji do úplně nových situací, aby z toho vznikl samostatný příběh.

Pamatujete se na okamžik, kdy jste se rozhodla, že začnete psát svou první knihu?

Pamatuju si to docela přesně. Bylo mi dvanáct a k Vánocům jsem dostala druhý díl Harryho Pottera. Netušila jsem, že existuje první. Četla jsem to zmateně, měla spoustu otázek – a místo toho, abych čekala na vysvětlení, jsem si začala domýšlet vlastní verzi příběhu.

V tu chvíli mi došlo, že mě vlastně baví víc tvořit než jen přijímat hotový svět. Nešlo o velké rozhodnutí u stolu s plánem „budu spisovatelka“. Spíš to byl vzdor a zvědavost: zkusím to napsat po svém. A jakmile jsem začala, už jsem nepřestala.

Tudíž kniha, která vám změnila život, je právě Harry Potter?

Ano, první opravdu zásadní pro mě byla série Harry Potter — ne ani tak tím příběhem samotným, ale tím, že ve mně probudila potřebu tvořit vlastní. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že nechci být jen čtenář, ale i ten, kdo příběhy vypráví.

Od té doby mě ovlivnila spousta dalších knih, ale spíš postupně než jedním zlomovým momentem — každá mi na čas posune pohled na postavy, emoce nebo vyprávění.

Kde jste pro knihu Můj stín mě slyší hledala inspiraci? Znáte vězeňské prostředí?

Kniha Můj stín mě slyší je ve skutečnosti třetím dílem tetralogie Zocelená strachem. Přestože navazuje na předchozí části, funguje samostatně. Hlavní postava zde vypráví svůj životní příběh z vlastního pohledu a neopírá se o konkrétní události z prvních dvou dílů tak, aby jejich znalost byla pro čtenáře nutná.

Díky tomu může kniha oslovit i ty, kteří se s touto sérií setkávají poprvé. Zároveň ale čtenářům, kteří znají předchozí díly, nabízí hlubší kontext a další vrstvu porozumění vývoji postav i jejich vztahů.
Vězeňské prostředí osobně neznám, takže jsem se opírala o rešerše a snahu pochopit každodennost, ne stereotypy. Zajímalo mě hlavně, co s člověkem udělá dlouhodobé omezení svobody — jak začne přemýšlet, co si přizná a co naopak potlačí.

A proč zrovna vězení?

Vězení jsem zvolila hlavně proto, že je to prostředí, kde člověku zmizí všechno, za co se běžně schovává — role, rutina i možnost utéct od sebe. Zůstane jen on, jeho minulost a důsledky jeho rozhodnutí. Právě takový extrémní tlak dobře odhaluje charakter a nutí postavu přemýšlet jinak než v běžném životě.

Nešlo mi o kriminalitu nebo akci, ale o psychiku. Izolace, pocit viny, potřeba obhájit sám sebe a postupné přepisování vlastního příběhu — to jsou věci, které v uzavřeném prostoru vystoupí mnohem silněji. Vězení je vlastně jen rám, ve kterém je možné sledovat vnitřní proměnu člověka bez rozptýlení okolním světem.

Neměl by se člověk do pomyslného vězení nechat zavřít aspoň jednou v životě dobrovolně? Asi by toho o sobě zjistil víc než za celý život strávený na svobodě, kde ho nic nenutí být sám se svými myšlenkami…

Myslím, že v určitém smyslu ano – dobrovolné „vězení“ může být hodně cenné. Nemluvím o skutečné fyzické izolaci, ale spíš o chvílích, kdy člověk záměrně stáhne hluk světa kolem sebe a je sám se svými myšlenkami. V takových okamžicích často zjistíte, co vás opravdu motivuje, čeho se bojíte nebo co potřebujete k tomu, abyste byli spokojení. Svět venku vás sice drží v pohybu, ale jen v tichu a samotě se ukáže, jak moc znáte sami sebe.

Je těžší psát knihy na pokračování, než napsat samostatnou knihu? Musíte v hlavě držet celý děj, psychologii všech postav dlouhé měsíce, možná i roky…

Pro mě osobně to není těžší, spíš jinak náročné. U knih na pokračování je větší výzva udržet kontinuitu – děj, motivace postav, jejich vývoj a detaily světa – v hlavě po delší dobu. Ale zároveň je to fascinující, protože vidíte, jak se příběh postupně rozvíjí a postavy se vyvíjejí. Často se stane, že některé momenty nebo scény se píší skoro samy, a já jen sleduju, kam mě příběh vede. Takže je to spíš otázka plánování a pozornosti než vyčerpávající mentální zátěž.

Živí vás psaní knih?

Ne, psaní knih mě samo o sobě neživí. Je to pro mě dlouhodobá tvorba a důležitá součást života, ale finančně na něm nestojím. V českém prostředí je velmi těžké spoléhat jen na příjmy z knih, takže ho beru spíš jako potřebu tvořit než jako hlavní zdroj obživy.

A co tedy děláte?

Živím se jako Orders Dispatcher — organizuji výjezdy techniků k zákazníkům, u kterých došlo k poruše nebo je potřeba servisní zásah. Je to úplně jiný typ práce než psaní, ale právě ten kontrast mi vyhovuje. Psaní tak pro mě zůstává tvůrčí prostor, ne povinnost.

Při tomhle povolání je asi docela důležitá psychika, nebo se mýlím? Musíte být psychicky odolná, zvládat stres. Jste zodpovědná za to, že všechno proběhne hladce. Koordinujete, plánujete. I z toho se dá čerpat při psaní?

Ano, psychika hraje obrovskou roli. V takovém povolání se člověk učí zvládat stres, organizovat čas a lidi, plánovat dopředu a řešit nečekané situace – všechno jsou to dovednosti, které se dají využít i při psaní. Pomáhají mi například při budování složitějších dějů, sledování motivací postav nebo při udržení rytmu a napětí v příběhu. Zkušenost s odpovědností a koordinací navíc často inspiruje scénáře a konflikty, protože člověk dokáže autenticky popsat, jak lidé reagují pod tlakem.

Co kromě psaní ráda děláte?

Kromě psaní hodně čtu, maluju abstraktní obrazy a píšu texty pro vlastní hudbu. Tvorba pro mě není jen o knihách — jednotlivé formy se často přirozeně prolínají a ovlivňují.

Ke třetí a čtvrté knize tetralogie Zocelená strachem jste vytvořila i vlastní soundtrack. To nebývá zvykem. Jak má nebo může čtenář soundtrack pojmout?

Soundtrack jsem vnímala jako další vrstvu vyprávění, ne jako něco povinného. Čtenář ho může brát jen jako jemné dokreslení atmosféry – pustit si jednotlivé skladby při čtení konkrétních scén, nebo si ho poslechnout celý a nechat na sebe působit emoce, které s příběhem souvisejí. Zároveň ale vůbec nevadí, pokud se rozhodne ho ignorovat; příběh funguje i bez něj. Je to spíš nabídka, jak se do světa knihy ponořit ještě o něco hlouběji a osobněji.

Poslechněte si soundtrack ke knize Můj stín mě slyší.

Kniha vyjde 27. dubna. Ukázku z knížky si můžete přečíst už teď.