Vejdu do kavárny Krusta, sundám si bundu a čekám. Chce se mi spát. V deset si obvykle teprve dávám ranní sprchu. Dneska ne. Domluvila jsem si rozhovor s Honzou Emlerem. To je ten, který společně s Jirkou Doležalem vymysleli revoluční diář Doller. Potřebuju kafe, ale nechávat věci na pohovce a jít pro kafe, se mi nechce. A brát si sebou všechny věci? Na to jsem zase moc líná. Čekám, až Honza dorazí. Netrvá to dlouho. Nakonec si jdeme objednat společně. Usrknu první doušek espressa. Je mi trochu líp. Ale ne zas o tolik. Pokládám první otázku.

Hele, taky máš někdy pocit, že seš ze všeho unavenej? Že máš chuť se na všechno vykašlat?

Vykašlat? Nikdy, ale unavenej občas jsem, v tom dobrym slova smyslu. Vždycky jsem si našel nějakou cestu, jak se ze všeho nezbláznit. Nikdy taky nedělám jenom jednu věc, snažím se energii rozprostřít do víc činností. Práce, přítelkyně, sport, kamarádi a tak dále. Dřív tam byla i škola, ale tu jsem musel ukončit.

Kvůli Dolleru?

Právě. Bylo toho moc. V lednu 2016 za námi byla kampaň na Startovači (webový portál, díky němuž můžete získat od lidí peníze na váš projekt, pozn. red.), která spolkla spoustu času a zkouškové šlo trochu bokem. Když jsem viděl, co se učím ve škole a co se naučím praxí, věnoval jsem čas raději tomu, co jsem si myslel, že mě někam posune, i když přijdu o diplom. A pořád jsem za tu volbu rád.

Co jsi studoval?

Řízení výroby a kvality a pak projektový řízení. Hodně se tam řešila ekonomika a výroba. Střední mám strojní průmyslovku, ze který jsem tak trochu utíkal, protože počítání zubových čerpadel jsem nechtěl dělat celej život. Ty další věci už byly víc vázaný na to, co jsem dělat chtěl.

Kam jsi chodil do školy?

Studoval jsem Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně a navazující ČZU (Česká zemědělská univerzita, pozn. red.) v Praze.

Proč zrovna ve Zlíně? Máš k tomu městu nějaký zvláštní vztah?

Jak jsem říkal, nechtěl jsem ve strojírenství pokračovat, ale v tu dobu jsem nechtěl jít do Prahy ani do Liberce, kam šla většina spolužáků. A tak jsem si dal přihlášku na Nábytek do Brna a Řízení výroby a kvality do Zlína, kde jsem byl jen jako prcek jednou na strýcově promocích. A vyšel Zlín, krásný industriální studentský město, který žilo. Ale jinak to bylo spíš zapíchnutí prstu na mapě než vztah.

Ale ten sis k němu nakonec vybudoval.

Zlín je město, který se musí zažít. Líbí se mi ten duch, to, že je to spíš studentský a ne dělnický město, a taky architektura a její jednota. Nesnáším baráky, kdy je jeden zelenej, druhej fialovej a třetí dřevostavba. Dneska to lidi všechno plácaj dohromady. Ale celý to stojí a padá hlavně na lidech, který jsem poznal.

Máš Zlín radši než Prahu?

Dva roky zpátky bych ti řekl, že jo. Přeci jen jsem tam zažil skvělý roky. Žije v něm deset tisíc studentů na asi sedmdesát tisíc obyvatel. Zlín funguje jako vesnice. Máš svoje kamarády a potkáváš je na pár místech, kvůli omezeným možnostem. No, ale ty výhody se pak mění i na nevýhody.

Protože v Praze máš možnosti neomezený…

Ve čtvrťáku jsem do Zlína už jenom dojížděl, protože jsem byl na škole v Praze. Ale za poslední dva tři roky, co jsem tam bydlel kvůli Dolleru, to tam hodně utichlo. Ale já už taky skoro nikam nechodím, takže nechci křivdit. Teď mám nejradši Prahu. Máš tu úplně všechno. S přítelkyní objevujeme nový restaurace, různý světový kuchyně, chodíme do divadel, tančit, kdy se nám zachce. Každý město má svoje, záleží, co v danej moment potřebuješ. Ale do Zlína se budu vždycky rád vracet.

Je nějaký město, který vyloženě nesnášíš?

Nechci říct nesnáším, ale Mladou Boleslav, kde jsem vyrůstal, mám z měst, kde jsem žil, nejmíň rád. Škodovka tvoří asi třetinu města a nátura lidí, který tam pracujou, ovlivňuje celý město. Vizuálně, tím myslím architekturu, kulturně, vším. A tohle není město, kde bych chtěl žít. Vracím se tam rád akorát za rodinou a kamarády, ale to je všechno, bohužel.

Vraťme se zpět k práci. Kdy si začal uvažovat nad Dollerem?

S Jirkou jsme seděli 1. srpna 2015 v hospodě a probírali všechno možný. Jirka tou dobou studoval ve Zlíně a já se tam občas vracel. Dlouho jsme se neviděli a při obědě přišla řeč i na to, co budeme dělat po škole. Došli jsme k tomu, že každej máme rozděláno spoustu věcí, ale zatím nic nedotahujeme a máme v tom spíš bordel.

A hned jste vymysleli diář?

To ne. Spíš jsme začali hledat možnosti, jak bychom si mohli pomoct, aby ten bordel zmizel.

To byl ten prvotní impuls?

Taky. Ale s Jirkou jsme si říkali, že je toho na nás hodně. Jel jsem jako magor a nikam se neposouval. Jirka taky. Studoval na Ph. D. (doktor financí, pozn. red). Chtělo to lepší plánování, abychom se z toho nezbláznili a mohli si věci i vyhodnocovat.

Diář jste tedy chtěli vytvořit primárně pro sebe.

Přesně tak. Sobci (smích, pozn. red.).

Dali jste hlavy dohromady a …

Hodně lidí překvapilo, že já a Jirka děláme na společném projektu. Jirku měli vždycky všichni za šprta a mě za flákače. Ne že bych nic nedělal, ale měl jsem toho vždycky hodně a nestíhal, což se projevovalo na známkách ve škole (smích, pozn. red.). No a tak je zajímalo, co děláme, a díky tomu se z nich stali naši první pokusní králíci, s kterými jsme všechno konzultovali.

Jak dlouho trvalo, než jste s ním šli oficiálně ven?

V srpnu jsme se s Jirkou sešli a 23. listopadu už byl Doller na Startovači. Získali jsme peníze na výrobu a mohli to rozjet. Ale nečekali jsme, že o Doller bude takovej zájem.

Ale byl.

Byl. Rozjelo se to víc, než jsme čekali, takže jsem musel nechat školy.

Jak jste přišli na název Doller?

Je to spojení našich jmen, Doležal a Emler, ale když vynecháš dvě LL, zůstane ti doer, což v angličtině znamená člověk, který něco dělá.

V čem se váš diář liší od jiných?

Ve spoustě věcí, ale ve zkratce tím, že je nedatovanej, takže můžeš začít kdykoliv, nejen 1. ledna v kocovině. Doller je zaměřenej na hledání smyslu toho, co si chceš plánovat a na plánování dlouhodobých cílů skrze malý denní operativní úkoly. Protože motivací by mělo být to, co si chceš sama plnit, ne nějaký řeči o tom, co máš dělat. Každej jsme jinej a to jsme se snažili zohlednit při jeho tvorbě. Aby Doller byl otiskem tvojí osobnosti, i proto má čistější design.

Asi tedy na motivační knížky ani diáře moc nevěříš.

Co je motivační knížka? Alchymista? Bohatý táta, chudý táta? Tyhle knížky pro mě byly fajn hlavně v tom, že jsem tam našel spoustu věcí, který nás učili rodiče. Ale spíš mě zajímají knížky/podcasty (zvukové nebo videozáznamy, pozn. red.), co mi vyřeší problém, kterej zrovna řeším. Nicméně si myslím, že by se lidi spíš měli zajímat o hledání věcí, který je naplňujou, místo čtení deseti motivačních knížek, protože už ani druhá jim nepomůže. Zpráva z nich je vždycky stejná. Makej, nikdo jinej to za tebe neudělá, a buď můžeš fňukat, anebo se sebrat a jít to udělat. Takže je pak lepší najít, co mě baví, vzít Doller a naplánovat si cestu, jak si to všechno splnit.

Teď tě živí jen Doller?

Naštěstí ano.

Co děláš ve volném čase?

Snažím se sportovat. S přítelkyní taky často chodíme do divadla. Vzdělávám se a občas nedělám vůbec nic. To je taky potřeba.

Ty dokážeš vůbec nic nedělat?

Odpočinek je důležitej. Jednou jsem usnul za volantem. Tehdy jsem si řekl dost. I odpočinek je potřeba, takže se snažím víkendy nechávat jiným aktivitám než práci, ale ne vždycky to vyjde.

Máš nějaký osobní cíle?

Jelikož jsem tři roky pořádně nikde nebyl, tak větší dovolenou. Minulej rok jsem byl párkrát v zahraničí, ale jen na prodloužený víkendy. S přítelkyní bychom chtěli aspoň na čtrnáct dní do Maroka. Není to moc měřitelný, ale taky bych se chtěl naučit líp jednat s lidmi. Za dobu fungování Dolleru jsem se zlepšil, ale pořád mám mezery. Taky chci víc sportovat. Rád bych si zaběhl půlmaraton. A taky bych byl rád, kdybychom doklepli nový produkty, který čekají ve frontě.

Rád soutěžíš?

Jo, ale ne v tomhle případě. Já si ten půlmaraton klidně uběhnu sám. Nepotřebuju k tomu běhat se spoustou dalších lidí. Dělám to pro sebe, ne pro diváky s vlaječkami.

Žiješ zdravě?

Snažím se, ale úplně nevím, co to znamená. Sportuju, jím zdravě, ale breatharián (člověk, který odmítá jídlo, protože vše potřebné mu dává vzduch, pozn. red.) nejsem. Občas tam spadne burger, nějaká party, ale snažím se, aby toho bylo co nejmíň.

Foto: Jan Emler