Narodila se v kraji, o kterém si dodnes mnozí myslí, že na něm není vůbec nic zajímavého. Někteří dokonce tvrdí, že je tak zničeno těžkým průmyslem, až je nehezké. Pro Karin Lednickou ale Karviná, kde se narodila, stejně jako Havířov, v němž vyrostla, a Ostrava, v níž dnes bydlí, znamená skutečný domov. Kromě toho jsou to také místa, kde se psaly české a polské dějiny. 

Karin Lednická překládala, vydávala knihy a nyní je také píše. Její první díl zamýšlené trilogie Šikmý kostel vypráví o událostech a osudech lidí, kteří žili v dnes již zaniklém městě. Je o důlním neštěstí, které se stalo v roce 1894, i o událostech následujících, zejména o první světové válce a československo-polském boji o Těšínsko, který byl stejně krutý jako kterákoliv jiná válka, a přesto se na něj a na osudy mnoha doživotně poznamenaných obyvatel bohužel zapomíná. 

Karin, váš první román je z prostředí česko-polského pohraničí. Narodila jste se v Karviné, nyní žijete v Ostravě. Jak moc úzce se vaší rodiny dotýkají události, které v knize popisujete?

V prvním díle jen velmi málo. Bohužel jsem se svých prarodičů málo ptala, dokud jsem ještě mohla. Zůstala jsem proto odkázána na vyprávění pamětníků. S rodinnými vzpomínkami budu pracovat až v díle druhém a třetím. Ale v zásadě se dá říct, že tyto události se ve větší či menší míře dotýkají každého člověka, který v našem regionu žije. Důsledky důlní těžby, problémy související s jejím útlumem a se zánikem dalších odvětví těžkého průmyslu kraj samozřejmě silně poznamenaly. A dlužno dodat, že ho poznamenává i pokřivený mediální obraz a klišé typu „ocelové srdce republiky“ nebo „černá Ostrava“, které z dob minulých bohužel stále přetrvávají. Mimochodem, Ostrava je jedno z nejzelenějších měst v České republice, v Orlové stojí na skále impozantní kostel s unikátními dřevořezbami, a v některých částech na území zaniklé Karviné vlastně vzniká svébytná přírodní rezervace, jak si to místo bere příroda zpátky. Snažím se tím říct, že když lidé překonají předsudky a přijedou, zjišťují, že skutečnost je mnohem lepší, zajímavější a hezčí než jejich dřívější představy. 

Co máte vy osobně na tomto kraji nejraději? 

Jeho syrovost. Zdánlivou drsnost a odtažitost zdejších lidí, která je ale jenom obrannou vnější skořápkou, pod níž se skrývá srdečnost a upřímnost. 

Je ta odtažitost místních obyvatel dána tím, co všechno si musely jejich rodiny prožít? 

Historie místa zcela jistě spoluutváří mentalitu lidí. Asi nenajdeme jiný region, kde se lidem během relativně krátké doby pětkrát změnila státní příslušnost, navíc pokaždé za velmi dramatických okolností. K tomu si připočtěte tvrdou práci v dolech, při níž šlo den co den o život. Druhá světová válka tady taky probíhala s mnoha drsnými specifiky, o nichž se vůbec neví a bůhvíproč neučí. A sotva válka skončila, zase se změnil režim, znovu tady hrozila návazná válka jako po té první, a jako by všeho už tak nebylo málo, lidem se kvůli masivnímu poddolování začalo přímo před očima bortit město, ve kterém se narodili a chtěli v něm i umřít. Spousta z nich zahazovala demoliční výměry a ignorovala výzvy k vystěhování. Navzdory všem rizikům lidé zůstávali v popraskaných domech, dokud jen trochu mohli, protože nechtěli opustit svůj rodný kraj, a život na sídlišti byl zejména pro ty starší naprosto nepředstavitelný. Toto opakované vykořeňování a tvrdé životní podmínky člověka poznamenají. A podobně bych mohla pokračovat přes novodobou historii až k současnosti. 

Kniha Šikmý kostel je založená na skutečných událostech i místech. I osoby v románu jsou skutečné?

Nejsou skutečné, ale každá z nich má ve své dějové lince několik příběhů, které se opravdu staly.

Můžete dát nějaký příklad?

Jeden za všechny, ale trochu ho zamlžím, abych nespoilerovala. Dramatické okolnosti, které nastaly před svatbou dvou hrdinů knihy, jsou založeny na skutečné události. Živě si pamatuju svůj úžas v okamžiku, kdy jsem si ten příběh vyslechla poprvé. Je vlastně zajímavým potvrzením známého rčení, že „nejméně pravděpodobná je pravda“. Právě na tuto část děje jsem už četla několik reakcí, že jsem se dopustila až příliš odvážné autorské fabulace, protože něco takového se přece stát nemohlo. Stalo.

Kde jste čerpala inspiraci pro dějové linky?

Ve své představivosti. Chtěla jsem vytvořit ucelený obraz tehdejší doby, města a lidí, kteří v něm žili. Tento autorský záměr vytvářel základní charakteristiku všech hrdinů. A základní kostru příběhu tvoří velké i regionální dějiny. Nikdy jsem nefabulovala dál, než mi historické skutečnosti dovolovaly. 

Kniha sklízí nevídaný ohlas. Ačkoliv je o událostech a místech téměř, ne-li zcela zapomenutých, čtenáři knihu doslova hltají. Díky nim se možná o tuto problematiku začnou zajímat také. Byl to jeden z vašich cílů?

Nezastírám, že jsem v něco takového při psaní doufala. Když mi teď píší starousedlíci, že jsem v nich probudila živé vzpomínky, anebo čtenáři odjinud, že teď vidí náš region docela jinýma očima než dřív, mám samozřejmě obrovskou radost. A nesmírně si toho vážím.

Co dalšího vás vedlo k napsání knihy?

Těch důvodů bylo víc. Tím hlavním skutečnost, že o karvinském regionu žádná taková kniha nebyla nikdy v češtině napsána. A že si to tento region a jeho lidé zaslouží, protože jejich život nebyl v žádném ohledu procházka růžovým sadem.

Jak dlouho jste studovala historii, než jste pro knihu nasbírala všechen potřebný materiál?

Dlouho, několik let. Pracovala jsem – a stále pracuji – nejen s prameny, ale významný zdroj informací pro mě bylo i vyprávění pamětníků. Historie tohoto regionu je mnohdy vykládána velmi rozdílně, a já jsem usilovala o co největší nestrannost, autentičnost. 

Byl problém přemluvit pamětníky k tomu, aby vám svůj příběh vyprávěli, nebo naopak byli rádi, že se mohou svěřit a zavzpomínat?

Vyloženě přemlouvat jsem nemusela nikoho. Ani bych to nedělala, bylo by to nejspíš trápení pro obě strany. Někdy to zpočátku drhne, ale to je pochopitelné, protože jsem pro ně cizí člověk a musejí si ke mně vybudovat důvěru. Drtivá většina lidí mi své příběhy vypráví velmi ochotně, někdy sedíme celé hodiny, probíráme se fotoalby a rodinnými kronikami. A ano, párkrát při těch setkáních zaznělo, že jsou vlastně rádi, že to mají komu říct. Pokaždé se přesto ptám na svolení, jestli jejich vyprávění můžu použít. Ani jeden pamětník neodmítl, jen občas řeknou, že některou část rodinného příběhu si zveřejnit nepřejí, a já to plně respektuji.

Zvažovala jste, že byste svou knihu nabídla ke zfilmování?

Párkrát jsem už slyšela od lidí, kteří tomu rozumí mnohem víc než já, že Šikmý kostel představuje dobrou předlohu pro film. Bylo by samozřejmě úžasné vidět své hrdiny na plátně, ale žádné kroky v tomto směru jsem zatím nepodnikla. Vlastně ani nevím, jaké bych podniknout mohla. Nedávno se mi taky ozval jeden člověk z divadelního světa, takže třeba se dříve dočkáme divadelního zpracování. Uvidíme.

Vznikla podobná kniha v Polsku? Myslím beletristická, taková, která by měla potenciál zasáhnout všechny bez rozdílu věku, čtenářských preferencí i bez zájmu o tuto konkrétní historii. 

Nevím o ní.

Bude kniha přeložená do polštiny? Jistě by si to zasloužila. 

Ano, bude přeložena do polštiny, už se na tom pracuje. Vydá ji nakladatelství Stara Szkoła v překladu skvělého Mirosława Śmigielského. 

Máte strach, co na ni budou v Polsku říkat, nebo se naopak těšíte?

Nemám strach, jsem upřímně zvědavá. První ohlasy už mám od lidí, kteří si knihu přečetli česky, což v tom našem bilingvním regionu umí ledaskdo. Drtivá většina polských čtenářů mi píše, že jsou rádi, že jsem to téma otevřela. 

Šikmý kostel je úvodním dílem zamýšlené trilogie. O čem budou další dva díly?

Druhý díl navazuje bezprostředně tam, kde první skončil. Při psaní jsem teď pokročila na přelom let 1941-1942, skončím Benešovými dekrety a odchodem Larischových. A v díle třetím budu pokračovat přes nástup komunismu a padesátá léta až do let šedesátých, která byla pro zaniklou Karvinou obdobím největšího zmaru a zkázy. 

Kdy můžeme očekávat druhý a třetí díl? 

To bohužel stále neumím říct. Teď mě hodně zdržely zavřené polské hranice a archivy. Obrovsky mi pomohl polský historik Daniel Korbel – poslal mi spoustu dokumentů, poskytuje mi průběžné konzultace, lektoruje jednotlivé části rukopisu. Jsem mu nesmírně vděčná. Píšu každý den, ale ještě je přede mnou spousta práce. A třetí díl? U toho prozatím nevím ani to, kdy se do něj pustím. Zpracovávat válečné období je nesmírně náročné, nejen co do rešerší, ale také emočně. Je docela dobře možné, že si po dopsání druhého dílu dopřeju několikaměsíční pauzu, ať naberu sílu na to, co se bude dít v letech následujících. 

Zajímáte se o česko-polské vztahy, respektive československo-polskou válku o Těšínsko a pohraničí z historického hlediska dlouhodobě, nebo pro vás tato problematika napsáním knihy končí? 

Musím říct, že než jsem se ponořila do psaní a studia pramenů, nijak zvlášť jsem se o toto téma nezajímala. Moje tehdejší znalosti byly zcela běžné pro člověka, který je obeznámen s historií místa, kde žije. 

Teď už jsem samozřejmě někde docela jinde. A musím říct, že když se v těchto dnech probírám historickými dokumenty a vidím ručně dopisované poznámky v seznamech lidí určených k odsunu, které naznačují něčí osobní zášť, je mi z toho úzko. 

Ptala jste se ale, jestli pro mě tato problematika napsáním knihy končí. Ne, nekončí. Jednak proto, že problém česko-polských vztahů se jako červená linka potáhne i v následujících dílech, jednak proto, že z iniciativy Petra Pánka z Centra PANT vzniká mezinárodní diskusní platforma, která se bude tímto tématem zaobírat. Velmi si vážím toho, že se na tomto skvělém projektu můžu podílet, a věřím, že pomůže posunout spoustu věcí k lepšímu. Minimálně tím, že rozproudí konstruktivní debatu.

Jak se liší, tedy zdali se vůbec liší, názor Poláků a Čechů na toto historické období?

U některých lidí velmi zásadně, až bych řekla nesmiřitelně. Zrovna nedávno mě v mailu nějaký člověk dost nevybíravě osočil – cituji – že se podbízím svým českým soukmenovcům. Už ta volba slov je výmluvná, že? Jiný mi naopak vmetl, že prý „Čechy nenávidím“, což je samozřejmě naprostý nesmysl. Ale jak říká již zmíněný polský historik Daniel Korbel: „Když ti nadávají obě strany, znamená to, že se blížíš pravdě.“

Můžeme ty občasné výpady brát jako důkaz, že konflikt v myslích některých lidí stále doutná. Je to i tím, že se o něm dlouhá léta vůbec nesmělo veřejně mluvit, takže mnozí uvízli v opakování své soukromé pravdy. V historické paměti stále přežívají křivdy, ke kterým zcela nezpochybnitelně došlo na obou stranách. Přenášejí se z generace na generaci, a někteří lidé se tak opakovaně utvrzují v tom, že veškerá vina spočívá „na těch druhých“. 

Tušíte, jak tento problém vnímá generace mladých lidí? Ví vůbec, že tady takový československo-polský konflikt někdy byl, nebo už ji to vůbec nezajímá?

Myslím, že do určité míry ho vnímá každý, někdo více, někdo méně. Míra zaujetí se odvíjí zejména od toho, jestli takový člověk bydlí v Českém Těšíně, který v roce 1920 oddělila od Cieszyna nově vytvořená hranice, nebo třeba v Havířově, který vznikl v roce 1955, kdy už bylo téměř po všem. U toho prvního člověka se dá s jistotou předpokládat, že v rodině slyšel celou řadu dramatických příběhů, které s česko-polským konfliktem souvisí. A pak už záleží na každém, jaký si z toho učiní závěr – může mávnout rukou, že je to dávno pryč. Může se o to začít hlouběji zajímat a hledat z toho ponaučení, cestu ke smíření. Anebo se může utvrdit v tom, že ti druzí jsou špatní, a stát se člověkem, který ustrne v hýčkání starých křivd.

Kromě toho, že píšete, také vydáváte knihy. Založila jste nakladatelství Domino, to však minulý rok odkoupilo nakladatelství Albatros Media. Nyní vlastníte nové nakladatelství Bílá vrána a jeho první vydanou knihou je právě Šikmý kostel. Jaký máte s nakladatelstvím plány do budoucna? 

Bílá vrána vznikla proto, abych mohla vydávat své knihy. Tak zní moje dohoda s Albatrosem a ta je opravdu vázána pouze na moji autorskou tvorbu. 

Také překládáte, že?

Už nepřekládám, na to se mi nedostává času. Ale kdo ví, třeba se k tomu ještě někdy vrátím. 

Chtěla jste studovat novinařinu, ale nebylo vám to umožněno. Přesto jste se v devadesátých letech k žurnalistice přeci jen dostala a to nejen k psané, ale také rozhlasové. Co jste dělala předtím?

Předtím jsem dělala to, co mi okolnosti doznívajícího socialismu dovolovaly. Pracovala jsem v několika průmyslových podnicích na Ostravsku a Karvinsku. Asi nejzajímavější zkušeností bylo zametání vapexu ve skladu technických olejů v Bohumíně, kam jsem byla přeřazena za trest. Tehdejší mí kolegové byli opravdu pozoruhodná kumpanie, ale nakonec jsme se skamarádili a oni mě naučili pár krásných cikánských písniček. Velmi zábavně se taky může jevit třeba i vzpomínka na to, jak coby zásobovačka Tesly Havířov sháním toaletní papír. Bylo to v době, kdy o tuto komoditu byla obzvlášť velká nouze, a zažila jsem s tím několik příhod, které by se asi daly nazvat bizarní. Je fajn, že se tomu všemu už dneska můžeme jenom smát a jsou z toho vtipné historky do hospody.

Za co vás trestali, že jste musela zametat ve skladu?

Řekněme, že jsem nedokázala dostát nepracovním požadavkům soudruha náměstka (smích, pozn. red.).

Povíte nám nějakou tu příhodu s toaletním papírem?

Spadá do doby, kdy vyhořely Harmanecké papírny, a z toaletního papíru se stalo naprosto nedostatkové zboží. Stálo mě opravdu hodně intrik, přemlouvání a flašku čehosi dobrého, abych z dodavatele vymámila aspoň jednu paletu, která pak v podniku podléhala velmi přísnému rozdělovacímu systému. Zní to dneska už úplně absurdně, když si vzpomenu, jak za mnou chodí lidi z provozu, dávají mi bonboniéru a prosí, abych jim podepsala výdejku aspoň na pár roliček. 

A obdobná situace probíhala, když mi ZV ROH (Závodní výbor Revolučního odborového hnutí, pozn. red.) udělil za úkol sehnat pro zaměstnankyně závodu dámské vložky, v té době podobně těžce sehnatelné. Byla jsem skoro jako Maruška, když jde v mrazu pro jahody.

V úvodu našeho rozhovoru zaznělo, že ty největší absurdnosti píše sám život. Tady máme další příklad. Vypadá to, že máte ráda výzvy. Nebo je alespoň přitahujete. Ať už ty z dnešního pohledu úsměvné, nebo takové, které mají rozvířit česko-polské vody a vyvolat diskuzi a zájem o naši historii. Máte v rukávu další životní výzvy, které byste chtěla v budoucnu překonat? 

Ani ne. Jak jsem činorodý člověk, ony za mnou ty výzvy přicházejí průběžně samy. A já jsem ráda. Teda většinou. 

Knihu Šikmý kostel zakoupíte ZDE.

Foto: Josef Horázný