Jaroslav Kříž: „Hráli jsme i šestnáct hodin.“

Jestli znáte kapelu Crossband, určitě budete znát i jméno jeho zakládajícího člena Jaroslava Kříže. Je to hudebník tělem i duší, který se ale rozhodně neživí jenom hraním a zpíváním. Má zároveň i vlastní firmu, která ovšem s hudbou úzce souvisí. Jaké to je, muset živit kapelu, kterou bere jako své vlastní dítě, a ještě do toho pracovat a starat se o rodinu? Jestli plánujete založit kapelu a nemáte kromě pár ochotných lidí a několika tisícovek v kapse vůbec nic, možná vás tenhle rozhovor bude zajímat.

Jardo, máš kapelu Crossband, která funguje od roku 2004. Už celé roky objíždíte všechny možné festivaly a dokonce jste v anketě Český slavík rok od roku oblíbenější. Ale pro ty , co vás pořád neznají – kdo jste a co hrajete?

Já jsem kapelu vymyslel a brácha mě v tom podpořil. V počátcích jsme se trochu hudebně hledali, ale nakonec jsme došli k tomu, že úlety do různých hudebních stylů nejsou pro kapelu ideální a posluchač tě potom těžko identifikuje. Když jsme nahrávali první songy v hudebním studiu, tak nám kolegové od mixu říkali, že je potřeba hrát pořád v jednou stylu. Takový názor nám ale přišel moc konzervativní. Dnes chceme hrát hlavně takové písničky, které si posluchači rádi zazpívají nebo i zahrají třeba na kytaru. Takže kytarový popík s českými texty je náš styl.

Zakládal si kapelu z nudy nebo s cílem dobýt Česko?

Hrál jsem v duu Od Bacha po Vlacha na různých plesech, svatbách, reklamních kampaních… Hráli jsme devadesátkrát za rok, v průměru šest až osm hodin produkce. Nejdřív to pro mne bylo nové a svým způsobem zajímavé, hodně jsem se naučil, ale postupně mě to přestávalo bavit. Lidi na mě pořvávali, ať zahraju ještě jednou (ten večer už pošesté) Goťáka anebo Kabáty. Zpočátku se někteří tvářili jako kámoši a nosili panáky, ale po půlnoci se stávali agresivními, když jsi jim řekl, že po šesti hodinách už nemůžeš zpívat. Bylo toho na mě moc. Muzikanti, co hrají tyhle akce, to znají moc dobře. Navíc jsem měl i své písně a chtěl jsem dělat svojí tvorbu. Taky jsem toužil po tom zahrát „jen“ hodinový koncert a dát si pivko nebo pokecat s kámošema. Nechtěl jsem být muzikant přivázaný k podiu od osmi hodin od večera do třech do rána. Chtěl jsem tvořit a bavit se hraním. Rozhodně ale to nebylo z nudy. Tu jsem nezažil už od svých šesti let.

To se dá zpívat šest hodin? Já myslela, že všichni zpívají maximálně dvě hodiny a šmitec.

Jo, dá se to. Ale nesmíte tomu moc dávat. Je potřeba mít dobře nastavenou brzdu. Hlídat takzvanou maximální povolenou rychlost a spíše jet na úsporný režim. Naoko to musí vypadat, že do toho jdete naplno, to je jasné, ale vy sami víte, že je to jenom tak na patnáct procent.

Ty se vážně nikdy nenudíš?

Ne. Nikdy. Umím být i sám se sebou a jsem za takové chvilky rád a moc si je užívám. Takže, když přijde nějaká pauza a je chvilku klid, nasávám ho jak houba. Vydržím se koukat hodiny na oceán nebo hory a třeba si psát nějaké nápady nebo si jen tak snít. Je to moc důležitá věc, tohle snění.

V roce 2006 jste vydali první desku. Co se od té doby změnilo?

Hodně. Nová sestava, přímočařejší muzika, nové desky, nové klipy, nový pohled na muziku a muzicírování vůbec. Je to vývoj všeho. Pohledu na svět i našich osobností.

Kam se vůbec ještě jako kapela můžete posouvat? Pokud jste se za dvanáct let tolik změnili, co může přijít dalšího?

Těším se na to, ale hádat neumím. Nemáme jasný business plán. Budeme dělat dobrou muziku a točit příjemné klipy. Budeme hrát silné koncerty a uvidíme, kam nás to hodí. I cesta může být cíl.

Kapelu tvoří pět členů, respektive pět chlapů. Jsou to všichni původní členové, nebo jste se za dobu svého působení obměňovali?

Z původní sestavy jsem jenom já s bráchou. První bubeník byl Vítek Blažek, který v současné době hraje s Vildou Čokem a v dalších projektech. Toho nahradil Jirka Veselý, který je s námi zatím nejdéle. Klávesistů jsme měli více. Nejprve hostoval Marek Michl. Potom nám dorostl Vítkův brácha Martin Blažek, který do té doby hrál jen na trubku a bonga. V současné sestavě hraje Mikuláš Čimbura. Kytaru s námi od začátku hrál Michal Walter, po něm přišel Petr Šťastný, a teď s námi hraje nejmladší člen kapely Ivan Vasilijev.

Nepřemýšleli jste někdy nad tím, že žena by vaši kapelu oživila?

Musím říci, že nepřemýšleli. Říkali jsme si, že ženská v kapele by se vším mohla dost zacvičit, tak jsme se báli (smích, pozn. red.). Ne, tak to nebylo. Po pravdě řečeno jsme o tom snad ani nikdy neuvažovali. Na druhou stranu, když jsme hledali hráče na nástroje a někdo z kapely odcházel, tak se nám žádná holka snad ani nepřihlásila. Nemuseli jsme toto dilema pořádně nikdy řešit.

Takže nové členy hledáte přes casting?

Ano, dávali jsme inzerát a vybírali si. Takto jsme začali s bubeníkem Jirkou, když odcházel Vítek Blažek k Čokovi. Zafungovalo to, ale Mikuláše, který hraje na piano, jsme si vybrali na základě doporučení Martina Blažka. Martin chtěl skončit a tak si za sebe našel náhradu. Dopadlo to skvěle. Ivan je s námi taky na doporučení a je super. Vše se děje, jak má. Sestava šlape.

Dřív jsem hodně poslouchala klučičí kapely, ale přijde mi, že většina takových kapel se dřív nebo později rozpadne nebo rozdělí. Máte nějaký návod, jak udržet kapelu pohromadě?

My se vídáme docela málo. V podstatě jen na koncertech. Zkoušíme, jen když máme nové věci a když je delší pauza. My se na sebe spíše těšíme. Nebo alespoň já to tak mám.

Takže nejste kamarádi, že byste společně zašli na večeři, do baru, oslavili spolu narozeniny…?

Všichni v kapele máme opravu málo času. Když se nám povede kapelní pivo v Lokále, tak je to maximálně dvakrát do roka a to je co říct. Docela veselé bývají vánoční koncerty, po kterých se paří víc než jindy, a samozřejmě se zveme na narozky. Společná večeře se povede spíš před koncertem.

Hádáte se mezi sebou někdy?

Lehce, někdy. Myslím, že tak zdravě normálně. Většinou se hádám já s bráchou a kluci nás zklidňují.

Abych byla upřímná, kdyby se mě někdo před týdnem zeptal, jestli vás znám, tak bych odpověděla, že vůbec. A přitom toho máte tolik za sebou! Jak je to možné?

Kdo ví, důvodů bude asi víc. Možná jsme do toho nikdy nešli až tak naplno, protože já se věnuji i jiným činnostem, a brácha také. Tím nechci říci, že bychom to flákali, ale ten fokus mohl být trochu roztříštěný. Možná i záběr na posluchače byl roztříštěný. Stříleli jsme různými směry, než se to ustálilo. Nejdůležitější věc je pro kapelu producent nebo vydavatel – manažer nebo prostě někdo, kdo umí a má slovo v médiích. Bez toho to jde strašně těžko. My jsme asi neměli na takového člověka štěstí a celou dobu se o propagaci snažíme svépomocí. Vydavatelé, rádia, TV a podobně si vždy tlačí svoji kapelu nebo kapelu, ze které čekají nějaký profit. To je logické. Ty z ulice jsi malý hráč a nikoho moc nezajímáš. Je to, jako kdybys na tržnici někomu vlezla do jeho stánku a řekla mu, že si tam budeš prodávat svoje brambory. Neprojde to. Kdybys ale měla brambory s jeho nálepkou, balené v jeho pytlíku a on z tebe měl nějaké procento, bude rád vykřikovat na celou tržnici, že má super brambory. Tak nějak to asi funguje.

Dá se u nás hudbou uživit? Když seš druhý Gott, Vojtek nebo Janda, tak asi ano, ale co když jimi nejsi?

Naštěstí to nemusím řešit a hudbou se neživím. Přesto je moje obživa umění, ale v širším měřítku než kapela.

Seš s kapelou každý den? Máš čas taky na něco jiného než na hraní?

Kapela jako taková mě moc nezaměstnává. I když činností kolem kapely je dost. Píšu hudbu, řeším koncerty, propagaci, grafiku a podobně. Hraji s kytarou taky sám. Takový malý mini recitál, kde si mohu zkusit nové věci pro Crossband a zahrát i staré věci, na které s kapelou už není místo. Má práce je i divadelní režie, takže se rozhodně nenudím. Když není kapela, je divadlo a naopak.

Do konce roku máte po Česku naplánováno spoustu koncertů. Nenapadlo vás zkusit to i v zahraničí?

Koncertů je dost, ale podzimem to většinou končí. Letos jsme ani nenaplánovali žádné podzimní tour. Co se týká zahraničí, jezdíme rádi do Polska. Udělali jsme i polskou verzi písničky Samozřejmosti, ale nemáme tam žádného člověka, co by se o nás staral, takže tam jedeme tak jednou nebo dvakrát za rok. To bychom mohli zlepšit.

A co vám brání? 🙂

Nic. Jen jsme asi ještě nepotkali správného parťáka nebo jsme se málo dívali kolem sebe.

Máte za sebou několik natočených videoklipů a desítky tisíc zhlédnutí. Kde na ně berete peníze? Sponzoruje vás někdo?

To ty klipy vypadají tak draze? Je to tak, že tím, že jsem z oboru, klipy si většinou režíruji sám nebo s kolegou. Herci jsou většinou kamarádi z divadla. Lokace, produkci a další věci si také děláme sami, takže i přes to, že klipy vypadají poměrně draze, nestojí tolik. Pronajímáme si jen kamery a techniku a pár šikovných lidí a makáme sami. Většinou to sponzorujeme z kapelních peněz. Ale to neznamená, že se sponzorům bráníme.

Je těžké v dnešní době najít sponzory? Jak je sháníte?

Asi jak pro koho těžké. My to moc neumíme a tak si vše vydáváme sami. Peníze jdou z kapelních peněz a když něco chybí, tak to doplácíme ze svého. Poslední desky se zaplatily. Studio a lisování ale musíš zaplatit hned. Potom to tři roky vybíráš z prodaných desek. Nakonec je to nula od nuly, ale ty peníze do toho člověk nebo kapela dát musí.

Co máš s kapelou, kromě koncertování, v plánu do budoucna?

Chystáme novou desku. Materiál je téměř připravený, ale nahrávání nám trvá déle, než bychom chtěli. Aktuálně nám Ondra Ládek /XindlX/ napsal text na téma, o které jsem ho poprosil, a já k tomu dělám hudbu. Je to o lidech, co kolem sebe nechávají bordel. Ať už dokážou vyhodit odpadky do příkopu nebo pouští odpad v podobě slov a textu mezi lidi na sociálních sítích a po hospodách. Zametu si u sebe před barákem, ale nametu to před barák k sousedovi nebo někam, kde to nikdo nevidí. K této písni uděláme i klip. To je asi nejaktuálnější věc, co chystáme.

Co bys dělal, kdyby ses neživil jako muzikant?

Živím se i jako muzikant. Živí mě ale i režie, divadlo, produkce akcí a hlavně podnikání. Už jsem dělal hodně profesí. Dříve jsem to měl nastaveno tak, že člověk má zkusit všechno a na vše má dost času to změnit. Ted už bych vybíral důkladněji. Baví mě film, takže se trochu realizuji při klipech. Možná by se mi líbila dílna na umělecké věci. Sochařina, umělecká kovařina a tak. To byl můj sen a možná se k tomu ještě dostanu. Kdo ví…

V čem podnikáš?

Máme s bráchou firmu na ozvučování, osvětlování, projekci a tak, která zajištuje živé akce – koncerty, estrády, sportovní akce… A občas se věnujeme i investicím.

Máš rodinu? Nevadí jí, že s ní netrávíš víc času?

Snažím se to rodině kompenzovat tak, že si v zimě uděláme delší dovolenou. Během letních prázdnin se podaří taky na jeden až dva týdny zmizet. Pravda ale je, že bych chtěl víc volna. Na tom ale musím zapracovat. Volný čas není. Ten se musí vyrobit! I to se učím.

Znamená to, že máš manželku i děti?

Mám tříletou dcerku Miládku (pátou) a manželku Miládku (čtvrtou). 🙂

Foto: Crossband

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

FOLLOW @ INSTAGRAM