Hlavní hrdina putuje koloniální Afrikou odkud se dostane do Spojených států amerických a následně do Francie. Ne, neníto cestopis. Je to pouť, která vede napříč životem až ke smrti.
Překladatel, který stvořil umělecké dílo
Je to mistrovské a také první dílo Louise-Ferdinanda Célina, které spatřilo světlo světa v roce 1932. O rok později vyšlo toto dílo u nás v překladu Jaroslava Zaorálka. Zajímavé na něm bylo především to, že šlo o první překlad tohoto díla do cizího jazyka. Navíc se z tohoto českého překladu okamžitě stala inspirace a literární senzace nejen na české, potažmo československé literární scéně. Tehdy kniha nesla název Cesta do hlubin noci (v originále Voyage au bout de la nuit) a Zaorálek svůj překlad pojal jako své osobní literární dílo. Nepřetvářel ho k obrazu svému, ale umocňoval jeho expresivnost. Navíc perfektně ovládal český i francouzský jazyk, a tak se jeho překlad navždy zapsal do historie.
Nový překlad s novým názvem
Přesto bylo po osmdesáti šesti letech načase překlad oživit. Našlo se v něm mnoho zastaralých výrazů a obratů, kterým by dnešní čtenář nemusel rozumět. Navíc se mezitím objevila nová fakta, která pomohla osvětlit nejasná místa, jichž bylo v knize hned několik. Nového překladu se zhostila Anna Kareninová. Ta přeložila všech předchozích sedm Célinových děl a tak o tomto francouzském spisovateli ví naprosto všechno. Byla proto člověkem nejpovolanějším, který by měl jeho prvotině dát nový rozměr. Většinu překladu ponechala ve stejném znění, jen ho doladila k dokonalosti a srozumitelnosti dnešnímu čtenáři. Rovněž mírně pozměnila název. Z Cesty do hlubin noci se stala Cesta na konec noci. Kareninová uvažovala i o názvu Cesta na kraj noci, ale protože se jí název zdál příliš lyrický, nakonec zůstala u původního názvu. Sám Zaorálek měl však ve třicátých letech problém dát knize ten správný název. Připadaly v úvahu názvy jako (Cesta) Ze života k smrti, Cesta temnotami nebo Do nejtemnějších hlubin. Céline však trval na tom, aby byl jeho původní název zachován co nejpřesněji.
Obyčejná a přirozená mluva do té doby v knihách neměla co dělat
Hrdinové Célinovy knihy jsou neustále vystavováni jedné bezvýchodné, až absurdní situaci za druhou, a přesto všechno, co zažili, si zachovávají svou tvář a nepropadají do `temnoty`. Zejména to platí pro hlavní postavu, muže jménem Bardamu, který se životem protlouká od jedné propasti ke druhé.
Céline se proslavil zejména mluvou svých postav. Ta do té doby v knihách symbolizovala především vznešenost a vytříbenost. Spisovatel chtěl mít ale postavy reálné, nikoliv dokonalé. Proto jeho postavy hovoří jazykem obyčejných lidí, lidí žijících na městské periferii. Rozhodně ale nemá nic společného s prostou mluvou venkovanů. V době, kdy román vyšel, bylo naprosto nepředstavitelné, že by hlavní postava mohla v knize mluvit tak, jak mluví i ve skutečnosti. Řečí neokrášlenou a nevznešenou. Přesto je Célinův jazyk umělecký a přirozený zároveň.
I po osmdesáti osmi letech je dílo stále aktuální
Dnes se na Célina zapomíná, přitom právě on byl průkopníkem literatury, která má především sloužit svým čtenářům, nikoliv zachycovat vytříbený umělecký styl, který ocení jen pár vyvolených. Céline nesnášel škrobený jazyk. Chtěl psát knihy jazykem, kterým mluví obyčejní lidé. A toho je důkazem kniha Cesta na konec noci, která dnes již po osmdesáti osmi letech od prvního vydání znovu nabývá na aktuálnosti. Céline dokázal, že i skutečné umělecké dílo se dá napsat jazykem lidu, a že je pro všechny z nás.
Foto: archiv
Napsat komentář