Category: Recenze

Recenze: Norkový kožich za hrst vloček

Něco z historie můžete pochytit dvojím způsobem. Buď ve škole, ale to baví jenom málokoho, anebo samostudiem. Třeba čtením knih jako je tahle. Čtením příběhů, které se skutečně staly.

Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku napsala žena, která zažila obléhání Leningradu nacisty. To, co se jí v letech 1941 až 1944 stalo, vydá na několik životů. Některé situace jsou pro ni ale významnější a živější než jiné. A právě tyto situace spisovatelka Inna Rottová sepsala už do několika povídkových knih.

Norkový kožich za hrst vloček vypráví její příběh, příběh její maminky, bratra, kamarádek, nevlastních tet, její profesorky nebo příběh muže, do kterého byla v mládí zamilovaná. Žádný z nich nemá šťastný konec. Tedy ne šťastný ve smyslu, jaký si ho představujeme dnes my. Copak v době druhé světové války mohli být lidé šťastní? Samozřejmě že ano! Lidé se radovali z toho, že dostali o tenký plátek chleba jednou za čas navíc. Že se jim podařilo vyměnit potraviny za něco teplého na sebe, nebo že si mohli dopřát malou porci ovesných vloček. Byli šťastní, že přežili další nálet. Další noc. O tom jsou povídky, které si v této knize přečtete. A které vám dozajista v paměti zůstanou dlouhé roky. Možná napořád.

Inna Rottová se stala spisovatelkou jenom díky svému muži, rovněž spisovateli Vladimíru Janu Rottovi. To on jí nabádal k tomu, aby povídky sepsala. Když jednou jeli společně šest hodin vlakem, byl první, kdo její příběhy slyšel. A komu přišlo důležité, aby se o nich dozvěděl celý svět. Rottová bezpochyby umí psát, umí čtenáře vtáhnout do děje a umí ho také rozhořet nedočkavostí. Kniha se nečte jako souhrn dějinných událostí, ale jako příběh ženy, které se podařilo přežít jedno z nejtragičtějších období druhé světové války. A to samo má o sobě vysokou literární hodnotu.

Jediné, co mi při čtení trochu vadilo, byly časté překlepy. Na můj vkus je jich tam až příliš. Ale z vlastní zkušenosti vím, že není jednoduché vychytat všechny chyby, a možná je to i nereálné. Osobně neznám knihu, která by byla v tomto ohledu bezchybná.

Nicméně pokud se chcete dozvědět něco zajímavého z historie, na kterou by se nemělo zapomínat, sáhněte po Norkovém kožichu za hrst vloček. Záživnější formu učení se a vzdělávání než je čtení právě takových knih, najdete jen stěží.

Ukázka z knihy:

Asi jsem usnula, protože najednou jsem uslyšela:

„Ne, holčička už dýchá… Snad bude v pořádku.“

Otevřela jsem oči. Nade mnou stál Saša a nějaké dvě ženy. Pochopila jsem, že ležím na sáňkách.

Ženy se ke mně otočily zády a sáňky se pohnuly.

„Kde je maminka?“ zeptala jsem se Saši.

Vedle mě se šouraly jeho válenky. Saša neodpovídal.

Posadila jsem se. Ženy se zastavily.

„Kde je maminka?“ Zdálo se mi, že křičím. Ale Saša se ani neotočil.

Jedna žena se ke mně naklonila a měkce řekla:
„Maminku odvezli. Na Piskarevku… Rozumíš, maličká?“

Rozuměla jsem.

Staré nákladní vozy řízené mladými dívkami projížděly leningradskými ulicemi. Dopravovaly svůj smutný náklad na hromadné hřbitovy do malé vesničky u Leningradu s nepatetickým názvem Piskarevka.

Foto: archiv

19Čvc

Recenze: Oni nevědí, co činí

Už bylo dost oddychové literatury. Občas je třeba sáhnout po takové, která se možná nečte snadno a bez přemýšlení, zato nám může mnohé dát. A taková je i kniha, o které právě...

13Čvc

Gurmánský ráj jménem Manifesto

Konečně v Praze vzniklo něco, co mi tak připomíná můj milovaný Lisabon! Manifesto market není jen tak ledajaký trh s jídlem. Je to ráj pro naše chuťové buňky i designový skvost. Když...

05Čvn

Recenze: Do posledního dechu

Recenzí na thrillery tu na blogu už pár mám. A jsou vesměs pozitivní. Zřejmě mám na tenhle žánr štěstí. Je taky jeden z mých nejoblíbenějších. Ale jen málokterá kniha mě donutí...

22Kvě

Recenze: Nový čas

Román jsem si musela přečíst, protože jsem o něm slyšela jen samá superlativa. A taky získal Cenu Karen Blixenové. Už vím proč. Je totiž jiný. A to nejen příběhem, ale i poselstvím,...

16Kvě

Recenze: Krvavá karikatura

Terorismus. Slovo v posledních letech skloňované ve všech pádech. Proto když jsem se o knize Krvavá karikatura dozvěděla, musela jsem ji mít. Je totiž přesně o něm. O tom, jak snadné je...

27Dub

Recenze: Krasojezdkyně

Přiznávám a stydím se. Od Jojo Moyesové jsem nečetla vůbec nic. Nebo si to aspoň nepamatuju. Teď jsem sáhla po Krasojezdkyni a trvalo mi zhruba sto třicet pět stránek, než jsem pochopila,...

08Dub

Recenze: Dítě jménem Kuba

Vzhledem k tomu, že ještě nejsem rodič, říkala jsem si, že knížka, která je celá o vztahu matky a syna, mě rozhodně nemůže zaujmout. Natož aby se mi snad líbila. Nic proti dětem,...

02Dub

Recenze: Cizinec

Občas si říkám, jestli těch knižních thrillerů není nějak moc. A taky se ptám, zda ti, co je hltají jeden za druhým, na tom nejsou tak, že si přečtou prvních třicet stránek a přesně...

19Bře

Toyota CH-R: Moje první jízda s hybridem aneb Auto pro holky?

Když jsem si v osmnácti dělala řidičák, těšila jsem se, jak si za dvacet tisíc pořídím auto a budu jezdit. Smůla. Nevyšlo to. Je mi o deset let víc a za volantem jsem seděla všeho všudy...

FOLLOW @ INSTAGRAM