Jáchymov. Lázeňská obec u Karlových Varů. Není ničím zajímavá. Má pár obyvatel, sotva dva tisíce čtyři sta. Vypadá to tu skoro jako ve městě duchů, až na to, že jsou tu lázeňské hotely s radonovou vodou a dalšími léčebnými kúrami. Pro jeho obyvatele nic pozoruhodného. Jednoho dne se tu ale začne dít něco velmi zvláštního.

Výlet do Československa

Henry Robotham pochází z Londýna a jeho přítelkyně Angela rovněž. Oba jsou mladí a těší se na společnou budoucnost. Angela má část své rodině v Československu, přesněji v Jáchymově, a chce ji poznat. Proto se rozhodne, že ji navštíví. Henry zůstane doma a netrpělivě očekává každý Angelin telefonát, v němž ho zpraví o tom, co je nového a kde se nachází. Když spolu mluví naposledy, je Angela rozrušená, protože doma nikoho nenašla a má ukrutný hlad. Poslední slovo, které Henry v telefonu slyší, je chleba. Pak už nic. 

Propadnout se do země není nemožné

Angela se doslova a do písmene propadne do země. V Jáchymově v šedesátých letech to není vůbec nic neobvyklého. Lidé se propadávali do útrob štol často. Mnozí z nich se nikdy nenašli. Pod obcí se nacházely stovky, ne-li tisíc tunelů kvůli uranových dolům. Podloží bylo nestabilní. Nikdo si nemohl být jist dne ani hodiny, kdy se pod ním zem také neproboří. 

Chleba jako symbol konce

Mladý Londýňan od posledního hovoru roku 1968 o Angele neslyšel. Život jde dál. Najde si novou ženu Suzanne a své lásce z mládí Angele koupí v Londýně místo posledního odpočinku, hrob, který každý týden pravidelně ve stejný den chodí navštěvovat. Pokaždé na něj přináší čerstvé květiny a pořád myslí na to, kam se Angela mohla ztratit. Co se s ní stalo? Jak zemřela? A proč mu tyto otázky nedají tolik let spát? Jedno je jisté. Už třicet let nenávidí chleba. To slovo nemůže ani slyšet, natož aby byť jen kousíček vzal do úst.

Zařvat si a vyřvat se

Když je Henrymu přes padesát, jeho psycholog mu poradí, aby podstoupil reminiscenční terapii, to znamená, že má jet na místo, kde se Angela ztratila, a pořádně si tam zařvat a vyřvat se ze svých pocitů a emocí. Jeho ženě Suzanne to připadá jako dobrý nápad, ne kvůli muži, ale především kvůli lázním, které se v Československu nacházejí. Už dlouhá léta trpí úzkostmi a nespavostí, proto doufá, že jí lázeňský pobyt prospěje.

Náhoda, nebo osud?

Jakmile ale do Karlových Varů manželé dorazí, zjistí, že pro ně v nejluxusnějším karlovarském hotelu není místo, jelikož si Suzanne spletla datum a zarezervovala pobyt na špatný termín. Najde se pro ně ale jiný hotel, přestože hlavní sezóna vrcholí a ve Varech probíhá tradiční filmový festival. Shodou okolností či snad vinou osudu je onen náhradní hotel umístěn právě v Jáchymově. Henry ale jako by to tušil. Od samého počátku se mu zdá všechno divné, a když, nyní už shodnou náhod asi opravdu ne, spíš za to může osud, narazí na hrob se jménem své zesnulé přítelkyně a u jejího hrobu najde starého muže s hodinkami, které Angele věnoval těsně před cestou za příbuznými do Československa, tuší, že z tohoto místa domů do Londýna bez odpovědi neodjede.

Události nabírají spád

Všechno je ale mnohem komplikovanější. V hotelu, kde je se svou ženou ubytovaný, se zakouká do místní lékařky, psycholožky Estely Hansové, a Suzanne ho rázem přestane zajímat. Mezitím ovšem události naberou rychlý spád a Henry prožívá něco, o čem se mu nezdálo ani v těch nejdivočejších snech. 

Polozapomenuté znovu ožívá

Uranova je prvotina Lenky Elbe (1979). Při psaní románového debutu se inspirovala životem svého dědečka, jáchymovského politického vězně. Zároveň chtěla románem připomenout události, které se v Československu v padesátých letech odehrávaly a na které už mnozí zapomněli, nebo o nich ani nikdy neslyšeli. Počátek totality, vykonstruované politické procesy, podrobování se výslechům, po kterých nevinní lidé zůstávali polomrtví. 

Román na pomezí žánrů

Lenka Elbe vsadila do nemastného neslaného Jáchymova, který pro mnohé představuje nic neříkající zapadlé město, slušně vystavěný, humorem a sarkasmem okořeněný příběh, který v sobě mísí hned několik literárních žánrů, literaturu faktu, čistou detektivní beletrii i vědeckofantastickou literaturu. Je to vskutku napínavé čtení, zároveň poučné a občas také průvodcovské. Kdo v Jáchymově nebyl, jistě si o něm po přečtení knihy vytvoří slušnou představu.

To hlavní se dozvíte jen tak mimochodem

Jen ten konec trochu pokulhává. Neřekla bych, že je odbytý ani rozvláčný, chybí mu ale razance. Něco, co by čtenáře když už ne šokovalo, tak alespoň trochu překvapilo. Překvapení se dočkáme spíš tak mimochodem, aniž bychom si to uvědomili. A to je velká škoda. Příběh by si určitě zasloužil lepší zakončení, takové, nad kterým čtenář bude víc přemýšlet a utkví mu v hlavě na víc než na pár dní. Víc vám ale neprozradím, protože Uranova patří mezi knížky, které byste si určitě přečíst měli, i vzhledem k rozpačitému konci.

Foto: Petr Kučera, Orio