FilmRecenze

Recenze: Skleněný pokoj

Jeden z nejočekávanějších českých filmů letošního roku si včera odbyl svou premiéru, předevčírem dokonce tu slavnostní za přítomnosti významných osob, které se na vzniku filmu podílely. Kýžené pozitivní ohlasy se ale bohužel nedostavily a stále nedostavují. Ačkoliv by nebylo správné upřít režisérovi, jeho týmu a hercům snahu o pokus natočit česko-slovensko-zahraniční velkofilm.

 

Skoky do neznáma

Do toho má Skleněný pokoj bohužel daleko. Zaostává jak v rovině dialogů, které jsou jakoby vystřižené z knihy, ale nepoužitelné pro film, tak i v ději samotném. Do sto minut nelze vměstnat téměř celý život. Ovšem režisér Julius Ševčík si zřejmě myslel opak. A ano, ono to jde, ale výsledek je nevalný. Při sledování filmu máte pocit, že ho někdo neustále přetáčí, a vy tím přicházíte o zásadní zvraty v životě obou hlavních hrdinek. Jenže tady nikdo nic nepřetáčí, jen ty dějové skoky jsou až příliš velké a příliš nápadné.

 

Film o vile a něco dramatického k tomu

Počátkem třicátých let minulého století se Liesel Laundauer (Hanna Alström), žena zámožného podnikatele Viktora Laundauera (Claes Bang), rozhodla, že chce bydlet v domě, který jí bude závidět celý tehdejší svět. A tak poprosila architekta von Abta (Karel Roden), aby pro ni jeden takový vytvořil. Hlavní dějová linka se točí kolem života ve vile Tugenhadt (ve filmu vila Laundauer) a také kolem vztahu mezi Liesel a její nejlepší kamarádkou Hanou (Carice van Houten). S ní ji pojí nejen společně strávené roky a přátelství na život a na smrt, ale i skutečná láska a nenaplněná touha. Film se odehrává přímo ve vile, respektive v jeho hlavní části, Skleněném pokoji, kterému dominuje monumentální stěna z onyxu, jež se za správných světelných podmínek a hlavně na podzim, kdy slunečním paprskům nebrání listí na stromech, zbarvuje do ruda. Ve Skleněném pokoji se schází Liesel s manželem Viktorem, známými i přáteli i se svou kamarádkou Hanou. A právě v tomto pokoji dojde také k několika tragickým událostem, které ovlivní životy obou hrdinek.

 

Divákovi osudy hrdinů zůstávají lhostejné

Skleněný pokoj nám servíruje vše, co má dobrý film nabízet. Napětí, lásku, nenávist, nevěru i nezdolnou víru. Leč jeden hlavní aspekt, který musí mít každý dobrý a úspěšný film, chybí. Emoce. Snímek nedokáže diváka vtáhnout do děje natolik, aby se s postavami ztotožnil. Když hlavní postavy trpí, měl by trpět i divák. Když prožívají štěstí, měl by se radovat i divák. V tomto případě to ale nefunguje. Divákovi je úplně jedno, co se s hlavními postavami stane. Nezáleží mu na tom, zda zemřou, nebo zůstanou naživu. A to je špatně.

 

Závěrečná scéna už je jen potvrzením toho, na co byl divák celých sto minut připravený. Není totiž těžké uhádnout, jak celý příběh skončí. A tak konec ničím nepřekvapí, avšak mnohé by mohl lehce pohoršit. Jenže kdyby nebyl přesně takový, jaký je, nejspíš by byl film naprosto zbytečný. To ovšem není, to bychom mu zase křivdili. Skleněný pokoj je snímek, na který se rádi podíváte v televizi. Nenadchne ani neurazí, mnohé ale také jistě potěší. Žádný velkofilm to není, s rozpočtem osmdesát milionů korun se zřejmě nedají dělat žádné velké zázraky, ale díky tomu, že byli do filmu přizváni i herci ze zahraničí a to nejen ze Slovenska, se přeci jen mohl přiblížit k těm kvalitnějším, hodnotnějším filmům. To by ovšem nesměl být do očí bijící ještě jeden důležitý přešlap.

 

Fiktivní příběh na pozadí pozměněných reálií

Z anotací na film nejspíš získáte dojem, že má jít o snímek napůl fiktivní, napůl založený na skutečných historických událostech. Alespoň se něčemu přiučím! říkala jsem si. Jenže to jsem ještě nevěděla, že i reálie, které má film obsahovat, jsou upravené tak, aby byly líbivé a hlavní dějovou linku dělaly dramatičtější. Nejenže byla změněna jména vily, manželů, kteří si ji nechali postavit, i architekta, který vilu navrhoval, ale také některé události neodpovídaly skutečnosti. Ano, je to jen film, není to historický dokument, ke všemu je natočený podle knihy, tak co bych chtěla! Jenže to, co se dá odpustit beletristické knize, nelze odpustit filmu, který byl financován statutárním městem Brnem a také ze Státního fondu české kinematografie.

 

Od Masaryka k vile Tugendhat

Na druhou stranu udělal Julius Ševčík od doby, kdy natočil film Masaryk, velký pokrok. I Masaryk měl vyprávět příběh na pozadí skutečných historických událostí, a také tyto události dosti pozměnil k obrazu svému. Na rozdíl od Skleněného pokoje ale Masaryk nezaujal vůbec ničím. Chybělo mu napětí, silná dějová linka a snaha diváka motivovat, aby se dokoukal až do konce. K čemu se dívat na celý film, když všichni dobře víme, jak to s ministrem zahraničí Janem Masarykem dopadne? Takové filmy musí mít mnohem větší a silnější přesah. Nestačí odvyprávět něco, co se stalo tak, jak se to vlastně nikdy nestalo.

 

Kdo však zná knihu, podle které byl film natočen, Skleněný pokoj Simona Mawera, nemůže být překvapený. Já bohužel knihu ještě nečetla, ale poté, co jsem zhlédla film tak nabitý nevyužitým potenciálem, mám chuť si knihu přečíst. Třeba se mi v ní Liesel a Hana dostanou hlouběji pod kůži a já si jejich milostný příběh na pozadí druhé světové války a komunismu vychutnám tak, jak si zaslouží.

Foto: magicbox.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

FOLLOW @ INSTAGRAM