Komplexní shrnutí tvorby a zákulisí života génia českého animovaného filmu, které tu už dávno mělo být.

Je tomu už 50 let, co svět opustil výtvarný a filmový genius Jiří Trnka. Navzdory jeho významu dosud nevzniklo dostatečně obsáhlé dílo plně vypovídající o talentu a síle, kterou zasáhl český animovaný film. Změnit se to rozhodla spisovatelka a scenáristka Tereza Brdečková.

Připomenout dokumentem velikána, na jehož slávu pomalu sedá prach, se nesnaží poprvé. Dcera slavného režiséra Jiřího Brdečky vzdala hold svému otci v roce 2017, když v tandemu s režisérem Miroslavem Jankem dala vzniknout snímku Universum Brdečka. Vzhledem k těsné spolupráci těchto dvou osobností pak byla francouzsko-česká koprodukce Jiří Trnka: Nalezený přítel už jen logickým krokem. Způsobem, jak se vyhnout nudným „mluvícím hlavám“, je zde idea francouzského režiséra pátrajícího po tvůrci loutkové pohádky Bajaja (1950), jež ho v dětství zcela uchvátila. Joël Farges (ve filmu jej zastupuje herec Réginald Huguenin) přijíždí do Prahy a společně s Terezou Brdečkovou pátrá v archivech, aby složil mozaiku Trnkova celoživotního příběhu. 

Chronologicky představuje mistrovo první setkání s loutkou prostřednictvím Josefa Skupy, který ve svém žákovi na gymnáziu rychle rozpoznal neobyčejný talent a zasvětil jej do tajů rozpohybovaných figurek. V roce 1945 přichází pro Trnku zásadní pracovní nabídka, a to vést studio kresleného filmu Bratři v triku. Specifický výtvarný styl s důrazem na lyriku si rychle podmanil domácí publikum, s velkým úspěchem byl promítán i v zahraničí. Jeho kvality doceňovali i kritici, kteří ho doslova zasypávali oceněními. První celovečerní snímek Špalíček (1947) získal Zlatou medaili na mezinárodním festivalu v Benátkách, Císařův slavík (1948) si vysloužil Cenu francouzských filmových kritiků a Zlatou cívku Americké filmové rady. Mezi jeho obdivovatele patřil i Jean Cocteau, s jehož komentářem byl Slavík ve Francii uváděn. Dokument se věnuje i jeho dalším významným počinům, jako byly Staré pověsti české (1952) či Osudy dobrého vojáka Švejka (1954) neodmyslitelně spjaté s komentářem Jana Wericha. Zmiňuje samozřejmě i krátkometrážní tvorbu, např. Péráka a SS (1946) o pražském fantomu na pružinách nebo sérii pohádek Zahrada (1974–1977) natočenou podle stejnojmenné Trnkovy knihy.

Odpověď na otázku „Kdo byl Jiří Trnka?“ se ale neomezuje na suchý výčet výtvarníkových děl. Hodně se dozvíme i o osobním životě „Walta Disneye Východu“, jak byl přezdíván. Jaké bylo jeho rodinné zázemí a třeba i to, že si potrpěl na dobrý koňak a drahé doutníky. Muž s huňatým knírem a fyziognomií zbojníka si mohl dovolit luxus, o kterém si většina jeho současníků mohla nechat jenom zdát. Trnkovy filmy promítané na světových přehlídkách sloužily komunistické straně k prezentaci ČSSR coby ráje pro umělce. Trnka na oplátku za dostatek financí a možnost realizovat své tvůrčí myšlenky zůstával politicky neangažovaný, neprovokoval. Nevyslovená dohoda mezi držiteli moci a Trnkou fungovala řadu let, než si začala vybírat svou daň. Pocit nesvobody, morální odpovědnost a pocit frustrace se podepsaly v podobě celkové fyzické sešlosti. Ruka z roku 1965 je pak jasným, dlouho odkládaným zúčtováním s režimem. „V této tragické alegorii o konfliktu svobodného ducha a všudypřítomné totality dosáhl dokonalosti, po které vždy toužil,“ řekl o posledním uměleckém aktu Jiřího Trnky Edgar Dutka.

Dokumentární film Jiří Trnka: Nalezený přítel měl premiéru 28. 11. 2019.

Hodnocení: 60 %

Autor: Lenka Hradecká, recenze vyšla v časopise Cinema 12/2019

Foto: Václav Chochola, CinemArt