Recenze: Všichni mají pravdu

Režisér s věhlasným jménem Paolo Sorrentino je u nás znám zejména díky filmům jako Velká nádhera či Mládí. Nyní ho ale máme možnost poznat i z jiného uměleckého úhlu.

Narodil se v Neapoli roku 1970. Jeho filmy se promítají na významných evropských festivalech a také za ně sbírá prestižní ocenění. Paolo Sorrentino však není jen režisér, ale také spisovatel. Napsal už čtyři knihy. Nepodstatné záležitosti (2016), Mládí (2015), sbírku povídek Tony Pagoda a jeho přátelé (2012)a také knihu, o které bych se ráda rozepsala víc. Všichni mají pravdu (2010).Je to jeho prvotina a také za ni získal nejvyšší italské literární ocenění Premio Strega. 

Italská jízda, na kterou se nezapomíná

Než se do knihy začtete, možná bude nejlepší (ale rozhodně to není nutné, jen mé doporučení), když si pustíte Sorrentinův film Přebytečný člověk. Hlavní roli ztvárňuje stárnoucí popový zpěvák Tony Pagoda v podání Toniho Servilla. Zažívá životní krizi, protože už ho nikde nechtějí. A právě zpěvák Tony je i ústřední postavou a zároveň vypravěčem románu Všichni mají pravdu. Přestože je mu pouhých čtyřicet čtyři let, stále něco hledá a nenachází. Vykresluje Neapol osmdesátých let, kokainové večírky a také své nesčetné erotické zážitky. Vracíme se s ním i do minulosti, do dob, kdy dospíval, přišel o panictví a toužil po tom, aby byl starší. Když ho Itálie omrzí, žene se za dobrodružstvím do jižní Ameriky. Pro jednoho může být Tony Pagoda obyčejným cynikem a neznabohem, pro jiného zasvěčným snílkem a hledačem životního štěstí. 

Tony Pagoda bere čtenáře na italskou jízdu, na kterou zřejmě nikdy nezapomenou. Zažijete vzestupy i pády, Itálii v nejlepší i nejhorších letech, bouřlivé dny i takové, kdy se vůbec nic neděje. Zkrátka se seznámíte nedokonalým životem popové hvězdy, která našla všechno, ale nemá nic.

Obraz složený ze slov

Kniha Všichni mají pravdu by neměla chybět v žádné domácí knihovně nejen příznivců tohoto italského velikána, ale také těch, co se zajímají o film a italskou literaturu. Že nespadáte ani do jedné kategorie? Nevadí. Sorrentinův neotřelý styl vyprávění sice trochu připomíná Zářivá světla velkoměsta (až na to, že se odehrává v New Yorku) spisovatele Jaye McInereye, přesto je Sorrentino ve vyprávění metaforičtější a také `umělečtější`.Jeho filmy jsou charakteristické pro svou vizuální podobu, jednotlivé záběry jsou jako epické obrazy. Jeho knihy jsou také takovým slovním obrazem a filmy v mnohém připomínají. Buď si jeho styl, a to v případě knih i filmů, zamilujete, nebo nad ním budete kroutit hlavou. Já si ho zamilovala, přestože se mi ne všechny jeho snímky líbily. Itálie ale v současnosti nemá nikoho, kdo by ji dokázal obrazově a slovně vystihnout tak jako on. Ať už jde o budoucnost nebo minulost. 

Knihu vydalo nakladatelství Dybbuk v roce 2019.

Foto: archiv