BlogLiteratura

5 knih, které mi změnily život

Existuje nepřeberné množství knih, které bychom mohli označit za přelomové ve vztahu k člověku a jeho chování či myšlení. Jde hlavně o motivační knihy. Upřímně, já jejich zastáncem moc nejsem. Pár jsem jich přečetla, ale rozhodně mi nepřipadá, že by mě nějakým způsobem ovlivnily.

Možná je to tím, že ke každé motivační knize zaujmu negativní postoj hned na začátku. Nebo nečtu ty správné. Nicméně čtu hodně. Aspoň jsem čítávala, teď stíhám sotva jednu knihu měsíčně, přesto existují knihy, ke kterým se ráda vracím. Mám k tomu své důvody. Ty kniha mě něčím ovlivnily, něco ve mně probudily. O které knihy jde a proč byste si je měli přečíst taky?

 

Děti z Bullerbynu

Jo, je to dětská knížka. Jedna z prvních, kterou jsem kdy přečetla. A pak ještě jednou, podruhé, potřetí… Dokonce jsem měla i kazetu s namluvenou knížkou a tu jsem si pouštěla každý rok na Vánoce, někdy i dvakrát za den. Až se nadobro zničila. Knihu ale pořád mám. Jestli někdy budu mít děti, dám jim ji. Nebo ne, tuhle si nechám a koupím jim novou.

Děti z Bullerbynu jsou symbolem mých Vánoc, tak jak jsem je prožívala. Lehávala jsem zachumlaná v posteli pod dekou, vedle postele rozložené všechny vánoční dárky a poslouchala. Chci, aby jednou měly podobné dětství a Vánoce i moje děti a aby si knihu každé Vánoce četly. Jestli budou po mně, budou nadšené. Jestli ne, koupím jim raději audioknihu.

Na západní frontě klid

O téhle knize jsem se dozvěděla asi v sedmé třídě, kdy nám o ní vyprávěla paní učitelka. Abychom věděli aspoň zhruba o čem je, přečetla nám onu notoricky známou poslední větu z celé knihy: „Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě byl klid.“ Přednesla to tak srdceryvně, že jsem se rozbrečela. Ještě ten den jsem běžela do knihovny a půjčila si ji. Na konci jsem samozřejmě brečela. Pak jsem si přečetla všechny ostatní Remarquovy knihy a díky nim jsem si vytvořila závislost na knihách. Od té chvíle jsem četla pořád a i dneska, kamkoliv jdu, mám s sebou knihu. Jenže už na jeden zátah nepřečtu třetinu knihy, ale maximálně tři čtyři strany. Nicméně Remarque je klasika a všechny jeho knihy zbožňuju. A i když psal takzvanou řemeslnou literaturu, což znamená, že všechno, co napsal, jako by psal podle jedné šablony, já ji miluju. Remarque ve mně vzbudil lásku ke knihám.

Řeka bohů

Nedám na ni dopustit. Pokaždé, když mě někdo požádá o tip na knížku, je mezi nimi i tahle. A to i přesto, že ho starověk ani Egypt vůbec nezajímá. Jestli jo, je to bod k dobru. Nicméně zdali existuje něco, co ve mně vzbudilo zájem dozvědět se o historii starověkého Egypta mnohem víc, je to právě Řeka bohů. První tři díly jsem přečetla dvakrát. Vyprávěla jsem o knize babičce a dědovi tak zarputile, až mě v mých dvanácti letech poprvé vzali do Egypta. A rovnou k pyramidám do Gízy, Egyptologického muzea, do chrámů v Karnaku a Luxoru, na ostrov Philae… A o dva roky později znovu. Nikdy předtím jsem nic tak monumentálního a nádherného neviděla. Od té doby uplynulo už šestnáct let, ale všechno si pamatuju, jako by to bylo včera. I když spoustu míst, která jsem navštívila potom, v jiných zemích, už mi z paměti skoro vymizely. Na Egypt nejde zapomenout. Je to moje srdcovka. A knížka nutností pro každého knihomola.

Kafka na pobřeží

Harukiho Murakamiho, japonského spisovatele zbožňujícího americkou kulturu, si buď oblíbíte a budete mu věrní po celý zbytek života, nebo si od něj přečtete jednu kapitolu a už ho do ruky nevezmete. Mně se jedna z jeho knih dostala do rukou někdy v roce 2007. Kafku na pobřeží jsem přečetla a nevěděla, co si o ní myslet. Za pár měsíců jsem dostala chuť si ji přečíst znovu. Zkusit, jestli teď náhodou nevyzní jinak. Nezanechá ve mně jiný dojem. Zanechala. Vychutnávala jsem si každý řádek, každou stránku a když jsem dočetla do konce, stýskalo se mi po ní. Zařekla jsem se, že jednou taky něco napíšu. Murakami ve mně poprvé v životě vzbudil myšlenku, že bych mohla taky psát. Nikdy jsem neměla ambice na nějakou `vysokou` literaturu, ale pokusit se napsat aspoň něco. Povedlo se. Začala jsem psát o knížkách pro různé internetové portály, pak cestopisy, recenze, reportáže a nakonec šla studovat žurnalistiku. Jsem novinářka. Vskutku přelomová knížka.

Černobílý svět

Byl to můj první recenzní výtisk. V měkkých deskách, ještě vonící po tiskařské černi. Nejsem kdovíjaký recenzent, zkrátka recenzuju to, jak se mi kniha četla, jak na mě působila, jakým jazykem byla psána a především – o čem byl její děj. Většinou si na každé knize najdu něco, co mi na ní vadí, ale v případě Černobílého světa to nebylo vůbec nic. Přečetla jsem ji za dva dny, hodněkrát se rozbrečela, párkrát zasmála a nakonec napsala dlouhý text o Martinu Lutheru Kingovi. Měla jsem ho na nějaký předmět ve škole, vůbec si nevzpomínám jaký, ale vím, že jsem z něj dostala jedničku. Nikdy mi nepřišla otázka rasové nesnášenlivosti v šedesátých letech minulého století na jihoamerickém venkově tak zajímavá jako v Černobílém světě. Vždycky ve mně vzbudí vášeň zase něco zrecenzovat.

A která je ta vaše přelomová? 🙂

Foto: archiv vydavatelství

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

FOLLOW @ INSTAGRAM