Daniel Valchovník: „Do Mosambiku mě přivedla shoda náhod.“

Je to muž činu. Kdykoliv po něčem zatouží, okamžitě se rozhodne pro splnění svého snu udělat cokoliv. Většina z nich se týká cestování. Daniel Valchovník je nejen velký cestovatel a majitel cestovní kanceláře, ale i autorem knihy BÍLÝ AFRIČAN – Bída a lesk svobody, která snad brzy spatří světlo světa díky crowdfundingové kampani v nakladatelství Pointa. Bílý Afričan je cestopisná autobiografie, v níž autor nelíčí své cestovatelské zážitky, jak jsme zvyklí u jiných cestopisů, ale především dobu, kdy bydlel a pracoval v Mosambiku, návrat domů a pohádku, již si vysnil, ale která se nakonec nekonala. I tak vás ale kniha přesvědčí o tom, že by si lidé měli plnit své sny. Nejen ty cestovatelské. Protože jedině tak může být člověk šťastný a spokojený s tím, jak žije. 

Dane, jak jste se vůbec k cestování dostal?

Přišlo to samo od sebe, jako blesk z čistého nebe. Intenzivně cestuji od svých patnácti let, kdy jsem začal jezdit se svými kamarády po Evropě na kole. 

Jezdíte na kole do zahraničí pořád?

Na tom samém kole, které jsem pořídil před dvaceti pěti lety jezdím stále (po kompletní generálce a v tehdejší době nejlepší kolo na našem trhu). Ale nikoliv do zahraničí, vozím na něm svoji dvou a půl letou dceru Emmu. 

Jaká byla první země, kterou jste navštívil?

Do zahraničí jsem poprvé vycestoval v osmi letech se svým tátou. Psal se rok 1985 a my vyrazili do tehdejší Jugoslávie (dnešního Chorvatska, pozn. red.), do městečka Podgora. Před odjezdem jsem vůbec nespal, a dokonce se pozvracel. Tak moc jsem se těšil. Vycestoval jsem na výjezdní doložku, kterou mám založenou ve svém cestovatelském archivu. Vzpomínky jsou to stále silné, protože to byla úplně první cesta. A co je poprvé, je silnější než to, co přijde později. 

Co vás na cestování nejvíc baví?

Cestování mě naučilo poznat na vlastní kůži místa, která jsem znal pouze z knih, časopisů a televize. Později z Instagramu, Facebooku nebo Youtube. Kdykoliv se z cizích zemí vracím, můj pohled na svět se zase o něco změní. Uvědomuji si, jak v různých situacích reaguji, jakým způsobem na věci nahlížím a jak je prožívám pokaždé jinak. To mě na cestování baví. Čím vzdálenější země poznávám, tím výjimečnější zkušenosti získávám. Navíc, společné zážitky z cest stmelují lidi, o čemž se přesvědčuji celou řadu let. Ze zážitků čerpám vždy dlouho po jejich skončení a dodávají mi stále novou energii. Také mě baví, když na základě svých cestovatelských zkušeností mohu vytvořit lidem dovolenou, a to do míst, kam by se pravděpodobně nikdy nepodívali. Když se vrátí zdraví a spokojení, to je pro mě největší radost. 

Kolik zemí už jste navštívil?

Je jich sto čtyřicet pět, ale počítám si pouze nezávislé státy, tedy ty suverénní. Těch mám procestováno sto třicet šest ze sto devadesáti šesti existujících. 

Žil jste v Africe, že? Co přesně jste tam dělal a proč jste si vybral zrovna africký kontinent?

Do Mosambiku mě přivedla shoda náhod. Studoval jsem v Dánsku, a navíc se učil portugalsky. Pak jsem dostal příležitost pracovat pro humanitární organizaci v portugalsky mluvící zemi. Po vypršení smlouvy jsem se rozhodl v Mosambiku i nadále zůstat a založil si kuřecí farmu. V Africe jsem nakonec strávil tři roky života, nejen v Mosambiku, ale později i v Zimbabwe. 

Našel jste si tam i svou bývalou manželku. Co vás k Afričankám přitahovalo?

Potkali jsme se v Harare, když jsme vystupovali z letadla. Jen letmo jsem ji oslovil ne zrovna duchaplnou větou, že je hrozné vedro. Jenže na letišti byla stávka a dvě hodiny jsme čekali, než nám předají zavazadla. Dali jsme se do řeči. V Zimbabwe jsem měl strávit pouhé čtyři dny, pak pokračovat do Mosambiku a ona mi nabídla, abych přespal u nich v rodině. Místo čtyř dní z toho byly dva týdny. A v té době jsme se do sebe zamilovali. 

Co na vás říkali její rodiče? Nevadilo jim, že jste bílý? Že pocházíte z jiné kultury? 

V Zimbabwe byla poměrně početná bílá komunita. Maminku už jsem nezažil, ale táta i ostatní členové rodiny byli zvyklí. První přítel mé bývalé manželky byl také běloch. 

Chtěl byste ještě někdy žít v zahraničí? 

Určitě ne. Žil jsem delší dobu v pěti různých zemích na třech kontinentech. Teď jsem velmi spokojený doma, obklopen rodinou a svými nejbližšími. 

Máte i vlastní cestovní kancelář. Jak jste k ní přišel?

Dlouhou dobu jsem byl zaměstnanec, mít cestovku byl můj sen. A protože si všechny sny rád plním, povedlo se. Jsem společníkem v cestovní kanceláři Metatour International. Děláme luxusní zájezdy šité na míru movité klientele pod značkou Camargue, což je hlavně moje parketa, ale také cenově dostupné poznávací zájezdy s česky hovořícím průvodcem. Zabýváme se z části i zahraniční golfovou turistikou, jelikož golf patří k mým oblíbeným sportům, se kterými jsem po světě cestoval. Metatour má pětadvacetiletou tradici. Firmu máme společně s kamarádem, který je specialistou na Asii – hlavně Thajsko, nabízíme poznávací zájezdy a incentivní turistiku.

Incentivní turistika? Ten výraz slyším poprvé.

Je to moderní a nezastupitelná forma motivace a odměňování zaměstnanců firem, obchodních partnerů nebo klientů. Investice do incentivní turistiky vede k dosažení vyšších pracovních výkonů, ke zvýšení firemní loajality a k dosažení rostoucího obchodního zisku společnosti. Neboť společně zážitky z cestování stmelují a motivují. 

Co děláte teď, když se do zahraničí příliš cestovat nemůže? Funguje i tak cestovka dál?

Kvůli tomu, že se teď dá cestovat jen velmi omezeně a zbylo mi více času, rozhodl jsem se napsat knihu BÍLÝ AFRIČAN – Bída a lesk svobody o tom, jak jsem žil a podnikal v Africe, kde jsem si našel i manželku. Cestovka funguje i nadále, samozřejmě kvůli současné situaci v omezeném režimu.

To je také jeden z vašich snů – vydat knihu, cestopis. I ten si nyní plníte. V knize prozrazujete hodně ze svého soukromí. Nebál jste se, jak na to budou osoby, jichž se kniha také týká, reagovat? Není to vždy příjemné čtení.

Je to spíše dobrodružný cestopisný román, ale nebál. Knihu píši s odstupem více než jednoho desetiletí a život se všem posunul k lepšímu. Určitě bych knihu nepsal před deseti ani pěti lety. Vše má svůj čas a potřebovalo to ve mně dozrát. 

Četly ji všechny zainteresované osoby? Nebo čekáte, až bude kniha vytištěná?

Celou knihu četla pouze má přítelkyně, vy, betačtenář, redaktor a zrovna teď ji má k dispozici korektor. Ostatní si ji budou moci přečíst až po jejím vydání v březnu 2021.

Komu je kniha určená? 

Doporučuji ji všem, kteří mají rádi nejen Afriku, dobrodružství, příběhy o netradičním cestování, létání, ale i romantiku, napětí a momenty překvapení. Je určena všem, kteří touží přečíst si něco neobvyklého ze života obyčejného člověka. Ale i těm, kteří se chtějí dozvědět zajímavosti ze světa na základě prožitých zkušeností.

Knihu můžete podpořit ZDE.

Foto: archiv Daniela Valchovníka