Veronika Klesnilová: „Procestovala jsem 58 zemí a 99 měst.“

Je to nejoblíbenější česká letuška. Proč? Protože vydala knížku, která sklidila nevídaný ohlas. Veronika v Dubaji, jak zní její název, není jen o tom, jak se ke svému povolání dostala, ale hlavně o tom, co jako letuška prožívá. Jaké si v sobě nese pocity, zkušenosti, zážitky a také, jaké to je, starat se o cestující, kteří pochází ze všech koutů světa. Občas jde o vtipné historky, jindy nechápete, jak je vůbec možné let přežít. Veronika díky své práci procestovala celý svět. A není všem dnům konec! Pokud chcete i vy znát její příběh, přečtěte si knihu i tenhle rozhovor 🙂

Veroniko, živíš se jako letuška. Takže moje otázka na úvod zní, které země jsi navštívila za poslední měsíc?

Za poslední měsíc jsem stihla navštívit francouzské Nice, Dháku v Bangladéši, New York, Stockholm, indické město s neskutečným názvem Tiruvanantapuram, Harare v Zimbabwe a služebně jsem letěla jako pasažér do Vídně a operovala let zpět do Dubaje, což jsem si neuvěřitelně užila!

Když létáš soukromě, chová se k tobě posádka jinak? Máš nějaké výhody?

Mám takovou tradici, že když letím jako pasažér, vždycky jim něco malého přinesu. Sama vím, jak to potěší, když někdo ocení tvoji práci na palubě. Myslím, že jako posádka už máme čich na to, kdo je normální pasažér a kdo není, takže většinou dopředu vědí. Někdy dobíhám na poslední chvíli po některém ze svých letů, takže jsem snadno identifikovatelná i podle červené rtěnky, kterou jsem si ještě nestihla odlíčit. Výhodou pak je, že se o tebe ve většině případů starají jako o vlastní. Ale obvykle jsem tak unavená, že na letech odpadnu a spím až do přistání.

Kolik let už létáš? A kam nejraději? 

Na konci ledna tomu byly dva roky, co jsem odletěla do Dubaje a odstartovala trénink. Létat jsem začala na začátku dubna, takže jsem vlastně nedávno měla takové malé výročí. Je to zvláštní, ale já úplně nejraději lítám do turisticky méně populárních destinací, za zmínku určitě stojí třeba Alžírsko, Kambodža nebo Senegal. Úplně nejradši mám Afriku.

Nebála ses někdy v nějaké zemi?

Upřímně, ani moc ne. Nepřipouštím si, že by se mi něco mohlo stát, ale samozřejmě jsem víc opatrná tam, kde to neznám. Nechodím sama na opuštěná místa. Třeba v  Brazílii se to vyloženě nedoporučuje. Ale je pravda, že v Kuala Lumpur jsem si troufla. To, že tam není úplně bezpečno, jsem se naštěstí dozvěděla až potom.

Jak ses k létání dostala a co všechno si pro to musela udělat, se dočteme ve tvé knize. Co jsem se ale nedočetla je, kde ses naučila tak skvěle anglicky. Protože to je jeden z hlavních předpokladů pro práci letušky.

V knize jsem to trochu nastínila, nicméně anglicky jsem se naučila v Americe, kam jsem v sedmnácti odjela na studijní pobyt. Chodila jsem tam rok na střední školu, kde jsem odmaturovala, a po návratu zpátky se mi přes léto podařilo udělat rozdílové zkoušky a nastoupit se svojí třídou do maturitního ročníku u nás v Česku. Od té doby mám v Americe svou „americkou rodinu“. I po tak dlouhé době jsme stále v kontaktu a posíláme si každoročně i vánoční dárky.

V knížce vyprávíš o jednotlivých národnostech v souvislosti s tím, jak se chovají v letadle. Číňané neumluví anglicky a chtějí jenom nudle, Indové nikdy za nic nepoděkují. Mají nějaké typické rysy i Češi? A jiné národy?

Češi si ten let vždycky strašně užívají! Speciálně když letí na A380. Bohužel jsem Prahu služebně letěla zatím pouze jednou, ale vždy, když natrefím na Čechy, kteří letí někam na dovolenou, snažím se jim ten let maximálně zpříjemnit. Spousta z nich mi pak píše na moje facebookové stránky Veronika in Dubai – letuška, že si koupili knihu. Dokonce jsem už dostala několik pozvánek na návštěvu různě po Česku.

Co se týče jiných národů, většina z nich má specifické rysy, takoví Japonci jsou skoro jako myšky, navíc si po sobě vše perfektně uklidí, Španělé jsou proti tomu naprosto družní, scházejí se v kuchyňce ve skupinkách a debatují.

Jednou jsi dostala Čechy i do pilotní kabiny. Tam pasažéři mohou i normálně, nebo je to spíš výsada?

Tehdy to ještě možné bylo, samozřejmě až po přistání. Během letu to možné není, do kokpitu mohou jen piloti a palubní posádka, která je právě ve službě. Teď už to oficiálně nejde ani po přistání, zpřísnily se bezpečnostní podmínky.

Když nelétáš, poznáváš nová místa. Existuje ale ještě něco, co tě kromě cestování baví?

Je toho spousta a bohužel mi na všechno nezbývá tolik času, kolik bych si představovala. V destinacích strašně ráda fotím a poznávám místní kulturu a kuchyni. Nevylučuju, že bych někdy ze svých fotek ráda udělala nějakou výstavu. Kromě toho mě baví psaní, takže ať už se jedná o můj blog veronikaindubai.com nebo o jiné články, moc si to užívám.

Píšeš ještě jinam?

Začala jsem spolupracovat například s českým Lonely Planet a psát pro ně články z destinací, které jsem navštívila. Moje první kniha vzbudila ohlas, který mi naprosto vyrazil dech a s ním přišla spousta otázek ohledně napsání další knihy, tak ještě uvidím, jak tohle dopadne.

Co bys chtěla dělat, až jako letuška skončíš? Když budeš chtít založit rodinu, asi to bude znamenat konec létání. Nebo ne?

Díky téhle práci si moc nedovedu představit, že bych si znovu sedla někam do kanceláře a měla pevný pracovní režim. Bavila by mě práce v médiích, dovedla bych si představit zůstat i u psaní, v tom jsem se opravdu našla.

Co se týče rodiny, neumím si představit, že bych měla tenhle režim a zároveň děti. Zvládnout se to určitě dá, ale člověk musí mít rodinu v Dubaji, přizpůsobivého manžela a chůvy.

Takže jestli někdy založíš rodinu, bude to v Dubaji?

Jsem přesvědčená o tom, že v Dubaji bych děti vychovávat nechtěla. Z hlediska školství a zdravotnictví se v Česku máme nadstandardně, což si člověk většinou uvědomí, až když žije nějakou dobu v zahraničí. Jen pro příklad, dobrá škola je v Dubaji velmi drahá záležitost, mateřská dovolená je mnohem kratší než u nás. Myslím, že pro Evropana život a založení rodiny v Dubaji moc lákavé není.

Závidí ti kamarádi povolání letušky?

Mám to štěstí, že mám kolem sebe lidi, kteří mi to nezávidí, ale naopak přejí. Zatím jsem se se závistí naštěstí nesetkala. A pokud ano, je to taková ta hezká závist. Ti nejbližší vědí, že to není jen o tom krásném, co člověk vidí na fotkách.

Každá holka, aspoň v dětství, zatouží stát se letuškou. Jenže ty ses k tomuhle povolání dostala až v dospělosti a úplnou náhodou. Kdybys tehdy nešla na konkurz, nikdy bys asi nezjistila, že seš pro letušku jako stvořená. Chtěla si být jako malá letuškou a poznávat svět?

Já jsem vždycky toužila poznávat svět, ale nikdy mě nenapadlo, že se to dá skloubit s touhle prací. Když nad tím tak přemýšlím, měla jsem dost zkreslené představy o své budoucnosti. Jako malá jsem chtěla být učitelkou…

Říkám si, jestli učitelky a letušky nemají něco společného. Musí si umět zjednat pořádek, zkrotit divoké pasažéry….

Možná na tom něco bude. Pokaždé si připadám jako ve škole, když po přistání začnou pasažéři automaticky vstávat, i když ještě letadlo roluje po ranveji a já musím zakřičet „okamžitě sednout“. Vždycky mě překvapí, jaký respekt to v tu chvíli u cestujících vzbudí. Pokud jde o bezpečnost, jdou úsměvy stranou. Z vlastní zkušenosti vím, co všechno se může stát, o čemž se dočteš i v knize, takže se tomu snažím předejít.

Létáš pro jednu z největších leteckých společností světa. Podle toho, co si psala v knize, je u nich přísné nejen samotné výběrové řízení, které se skládá z několika kol, ale je těžké se u nich i udržet. Každý rok vás přezkušují, před každým letem musíš rychle odpovědět na otázku, kterou ti dají… Je tohle i u jiných leteckých společností?

Upřímně nemám tušení. Nikdy jsem se o práci u jiné letecké společnosti neucházela. Ale tohle jsou většinou věci, které se člověk dozví, až když k dané společnosti nastoupí, tohle nikde oficiálně dopředu nevyčteš.

Žiješ a bydlíš v Dubaji. Tam seš víc než doma. Jaké to je? Samozřejmě – jiná kultura, tradice, nátura… Nechybí ti zima? Nebo české supermarkety? Déšť?

Dubaj je taková krásná luxusní bublina. Je to úžasná destinace na pár dní, vidíš tady věci, které neuvidíš nikde jinde na světě. Ještě pořád si připadám jako ve snu, když stojím pod Burj Khalifou. Ani po těch dvou letech se to nezměnilo.

Mám tady svá místa, kam si ráda zajdu, mám tady přátele, ale tím, že tady aktuálně žiju, jsem schopna vidět i ty negativní stránky. Žít natrvalo bych tady nedokázala.

Obecně mi asi nejvíc chybí příroda a česká kuchyně. A rohlík s paštikou!

Víš, kolik zemí už si dohromady procestovala?

Minulý měsíc už to bylo 58 zemí a 99 měst, takže doufám, že tento měsíc pokořím stovku! Počítám jen země, které jsem navštívila během svého působení jako letuška.

Naštěstí existují chytré aplikace, které tohle počítají za mě. Myslím, že bych od té doby, co lítám, už neměla takový přehled. Dokonce díky tomu vím, že jsem v letadle za tu dobu strávila skoro patnáct týdnů čistého času, což je naprosto neuvěřitelné!

Vydala si knihu o životě letušky. Ale ty nejsi jenom letuška, jsi i cestovatelka. Co vydat knížku o tom, co jsi viděla a prožila na cestách? Určitě by to vydalo na pořádnou bichli!

To máš tedy pravdu, toho by bylo opravdu hodně! I tohle mě určitě napadlo. Tak uvidíme, třeba se to nějakým způsobem vyvine a přijde mi nějaká další krásná nabídka.

Nevím, jestli ti to už někdy někdo řekl, ale je v tobě něco asijského. Možná oči? Nemáš náhodou asijské předky? 🙂

Opravdu nejsi první, kdo se mě na tohle ptá. Oficiálně ne, ale mám za to, že přes několik generací zpátky bych se k něčemu dopátrala. Spousta lidí na palubě mi říká, že jim prý připomínám herečku Catherine Zeta-Jones, což je podle mě obrovská kočka. Možná je to právě díky těm očím! (smích, pozn. red.)

A já si říkala, koho mi připomínáš! 😀 Určitě by stálo za to, nechat si sestavit rodokmen.

Třeba se ukáže, že jsem princezna z dynastie Čching! 

Nastala někdy chvíle, kdy ses v letadle bála o život? Ne o životy cestujících, ale o svůj vlastní? V knize popisuješ situaci, kdy si jeden z cestujících rozepnul při turbulenci pás a jakmile se letadlo začalo propadat, vymrštilo ho to ke stropu a ošklivě se praštil. To ses ale asi spíš bála o něj než o sebe.

Normálně se o svůj život na palubě nebojím, věřím pilotům a tomu, co dělají, jinak bych tuhle práci nemohla dělat. Létání jsem se nikdy nebála a turbulence si vyloženě užívám. Jsem v tomhle dost blázen, ostatní se bojí a já pištím radostí. To, že nejsem nesmrtelná, si většinou uvědomím až při různých adrenalinových zážitcích, třeba při bouračce na skútru na Phuketu.

Bylo to vážné? Já jezdila na skútru na Bali jenom jako spolujezdec a i když jsem měla kolikrát pocit, že přijde srážka, jezdí se tam tak pomalu a Balijci jsou tak obratní, že naštěstí k ničemu nedošlo.

To já jsem zas v podstatě narazila do prvního stojícího auta hned potom, co jsem se rozjela. Vzala jsem to naprosto vážně, na motivy Rychle a zběsile, a ten rozjezd byl prostě rychlejší, než jsem čekala. Takže jsem skončila se zkrvavenou nohou a chybějícím nehtem na ruce. Nicméně jsem prvotní šok překonala, poskytla si první pomoc a pokračovala v poznávání krás Thajska, tentokrát ale lehce kulhajíc a bez nehtu, taxíkem a pěšky.

Být letuškou má spoustu výhod. Když tě baví létat a cestovat a bydlet jinde, než tam, kde ses narodila. Ale co nevýhody? V knize si psala hlavně o tom, jak nerada se vždycky loučíš tady v Česku s rodinou nebo že moc nemáš ráda brzké vstávání, ale tak nějak mi přišlo, že pro tebe to není nevýhoda, bereš to jako součást své práce. Ale je něco, co ti skutečně vadí?

Je to tak, člověk to musí brát jako součást práce. Někdo vstává každý den v šest ráno, já prostě někdy ve dvě a musím být na nohou dalších deset hodin. Upřímně je tohle pro mě v tuhle chvíli příjemnější představa než vstávání každý den právě na těch šest. Člověk se nějakým způsobem vnitřně přenastaví.

Kdybych měla být upřímná, tak to, co mi na téhle práci vadí asi nejvíc, je přístup některých pasažérů a posádky. Vždycky jsem byla zvyklá na to vyjádřit v práci svůj vlastní názor a měla jsem možnost projevit nesouhlas, vždy s pokorou, slušně, ale prostě se k dané věci vyjádřit. Tady se musím zdržet komentáře.

Nemůžeš pasažérům vynadat, ani v těch nejvyhrocenějších situacích?  

Vždycky si říkám, že nevím, čím ten člověk ve skutečnosti prochází a co v sobě řeší. Pro mě je to v ten okamžik jenom práce. I ten nejnepříjemnější pasažér jednou vystoupí a i ten nejdelší let jednou skončí, navíc naštěstí se to nestává moc často.

Létá hodně Češek u stejné společnosti jako ty?

Samozřejmě nás tady není tolik, v porovnání s jinými národnostmi, ale myslím, že nás tady pár stovek bude. Jsou tu lidi z celého světa. A to je jedna z věcí, která mě na téhle práci baví. 

Do kolika let se dá tohle povolání vykonávat?

Věková hranice tady pevně stanovená není, ale říká se, že letušky v Dubaji vydrží tak v průměru tři až čtyři roky. Někteří lidé tuhle práci dělají i dvacet, třicet let, což je vážně obdivuhodné. Tohle si ale dovedu představit pouze u někoho, kdo v Dubaji plánuje rodinu a nemá jiné kariérní cíle. Je ovšem pravda, že čas tady utíká strašně rychle.

A kam pak letušky a stewardi po čtyřech letech odcházejí? K jiné společnosti nebo dělají úplně něco jiného?

Ti, kteří se v té práci najdou, pokračují například ke společnostem provozujícím privátní lety. Někteří se vracejí k původním profesím, práci v Dubaji berou jen jako krátkodobé odskočení od reality, možnost procestovat svět. A někteří za tu dobu v Dubaji zjistí, co by je bavilo a začnou pracovat v úplně odlišných oborech. Takže se to opravdu liší případ od případu.

Naučila ses při létání nějaký nový jazyk, nebo spíš jen pár slov a vět?

Určitě. Při letu do každé nové destinace se toho snažím pochytat co nejvíc. Takže minimálně „dobrý den“ a „děkuji“ je u mě samozřejmost v každém jazyce. Naštěstí bývá na letech zpravidla někdo, kdo z dané země pochází, takže není problém se zeptat a zjistit v podstatě cokoli, ať už o místní kultuře, zvycích, tak i pár základních jazykových frází. Ono to na člověka přece jen působí jinak a cítí se tak nějak „víc doma“, když se na něj i zahraniční letuška snaží mluvit jeho řečí. U některých letů, jako třeba čínských, už dokonce umím i obsah baru (smích, pozn. red.).

A radu na závěr, prosím. Co bys poradila ženám/mužům, kteří chtějí být letuškou/stewardem. Je to o vzhledu, jazykové vybavenosti nebo úplně o něčem jiném?

Podle mě je to o jakémsi vnitřním vyzařování, kouzlu osobnosti. Z jejich strany je to o tom, že musíš splnit základní požadavky a pak už jen čekají na to, jestli zazáříš. V tomhle můžeš ovlivnit spoustu faktorů, svoje vystupování, chování, týmového ducha. Ale pak stejně přichází na řadu to, jaký člověk je, když se chová přirozeně, a to je podle mě právě to kouzlo, které rozhodne.

Foto: archiv Veroniky Klesnilové

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

FOLLOW @ INSTAGRAM