Recenze: Cesta kolem světa v 80 vlacích

Cestovat v těchto koronavirových měsících můžeme jen velmi omezeně a za přísných bezpečnostních podmínek. Díky cestopisným knihám však lze svět poznávat neustále. Tentokrát to ovšem bude hodně netradiční cesta.

Tohle není pro každého

Monisha Rajesh je britskou novinářkou a spisovatelkou s indickými kořeny, která se jednoho dne rozhodla všeho nechat a během šesti měsíců objet svět vlakem, přesněji osmdesáti vlaky, urazit vzdálenost osmdesát tři tisíc kilometrů a napsat o tom knihu. Nešlo jí ani tak o poznávání jednotlivých míst, historie, lidí a tamních zvyků, ale především sledovat svět tam venku z okna vlaku. Po celou dobu jí byl oporou snoubenec, jenž se kvůli ní vzdal své práce. Přestože rozhodně nepatří mezi dobrodruhy, kteří si jen tak zabalí krosnu, sednou do vlaku a čekají, co je na cestě potká, risknul to. A tak se s Monishou a jejím partnerem Jemem vydáváme na cestu, na které zažijeme cestování v luxusních vlacích, jako je například Orient expres, i ve vlacích, které už něco zažily a cestovat v nich dokáží jen otrlí a světem protřelí jedinci.

Na skok v Severní Koreji

Projíždíme částí Evropy, Kazachstánem, Ruskem, Mongolskem, Čínou, Vietnamem, Thajskem, Malajsií, Singapurem, Japonskem, Kanadou i Amerikou. Ovšem hodně ve zkratce. Žádnou destinaci si příliš neužijeme, autorka vypráví zejména o lidech, které ve vlaku poznala, a o tom, jak to v tom kterém vlaku chodí, co se jí líbí, a co naopak ne. Pro někoho, kdo je zvyklý číst klasické cestopisy, to může být dost otravné a smutné. Nic moc se nedozví a vlak už je dávno zase někde jinde. Tohle ale není klasický cestopis. Je to spíš soubor deníkových zápisků, v nichž Rajesh zaznamenává to, co jí osobně přijde podstatné. A nejspíš délka vyprávění závisela i na tom, kolik zrovna měla na psaní času. 

Nejvíce prostoru věnovala Severní Koreji. Zde si totiž Monisha s Jemem dávají od cestování vlakem pár dní pauzu a chopí se poznávat zemi, kam se hned tak někdo nedostane. Pravděpodobně je to pro mě ta nejlepší část knihy. Nejspíš společně s vyprávěním toho, jak se cestuje v legendárním Orient expresu. 

Nikde toho nezažijete tolik jako ve vlaku

Po dočtení knihy Cesta kolem světa v 80 vlacích sice nemám chuť podívat se do konkrétní země ani nemám chuť procestovat vlakem celý svět, ale na druhou stranu se možná díky této knížce zbavím svého panického strachu z vlaků a vyrazím aspoň z Prahy do Berouna. Nejspíš budu při této cestě i o něco víc přemýšlet. Skutečně má vlak takové kouzlo? Vážně je o tolik lepší a záživnější cestovat vlakem než autobusem nebo letadlem? Pravděpodobně ano. A to tuším i bez toho, aniž bych to někdy zažila. K tomu, abych se o tom přesvědčila, mi pomohla právě tato kniha. Kdo ví, třeba se jednoho dne vydám vlakem až za hranice. Kde jinde si můžu při cestování číst, procházet se, spát vleže, jíst kultivovaně u stolku, pozorovat ubíhající krajinu a užívat si dvou set padesáti kilometrovou rychlost jako v případě japonského šinkanzenu, aniž bych přitom trnula hrůzou? Šinkanzen nejspíš nikdy nezažiju, ale to ostatní bych při troše dobré vůle a snahy mohla.

Monisha a Jem už jsou manželé a dokonce i rodiče, a to i přesto, že spolu absolvovali půlroční cestu kolem světa, na které byli denně dvacet čtyři hodin spolu. Společně přežili pásový opar, horskou nemoc, hlad i pašování suvenýrů ze Severní Koreje. Dost možná tedy zvládnou i další velkou cestu.

Foto: archiv