Marina Kantor: „Svým projektem chci pomoci umělcům vymanit se ze spárů cenzury.“

Pražská Galerie Beseder našla své místo na Praze 9, nedaleko O2 areny. Nachází se ve stejném areálu jako restaurace Beseder a pivovar Kolčavka. Marina Kantor, hudebnice, přesněji pianistka, je srdcem celé galerie, ačkoliv, jak sama říká, velký podíl na jejím založení má její muž. Marina se narodila v Kyjevě na Ukrajině, její manžel ve slovenské Dunajské Stredě. Seznámili se v Izraeli, mezi sebou mluví hebrejsky a oba se považují za Izraelce. Marina měla k (vizuálnímu) umění odjakživa blízko a aktuálně je jejím největším snem udělat z galerie multimediální prostor a přitáhnout pozornost k umělcům z bývalého sovětského bloku. Umělcům, kteří v minulostí podléhali anebo stále podléhají cenzuře. A právě o galerii a jejím chystaném projektu jsme si společně popovídaly.

Co vás přivedlo na nápad vytvořit projekt JINÝ?

Úvahy o cenzuře. O `rozmanité cenzuře`. Cenzura je systém dohledu – jde obvykle ruku v ruce se slovem stát. Státní cenzura. A co autocenzura? Často se používá, když je zapotřebí být `vhodný` nebo `uznávaný`. Změnit se, zradit se, provést autocenzuru. Cenzur je mnoho a jsou různorodé.

Když umělci takzvanou autocenzuru neprovedou, co pak?

Co když ji setřeseme? Nu, pak zůstane jen elementární `nezabiješ` a `nepokradeš`, v širším smyslu těchto přikázání. Pak si mohu dovolit být sama sebou. A vy taky. Komu to vyhovuje – vítejte. Komu ne – také v pořádku. Ať si žije svůj život a nebrání mi žít ten můj. Něco takového. Levná filozofie, co? Triviální? Možná. Ale stálo mě to mnoho let, než jsem k ní došla. Ne pomocí knih. Sama, pomocí života.

A pak tu aktuálně máme ruskou nebo běloruskou cenzuru.

Přímo tady, vedle sebe, vidím talentované uprchlíky před běloruskou cenzurou. A pak vypukla ta válka na Ukrajině. Začnete se ohlížet, srovnávat, vyvozovat závěry. Začnete přemýšlet. Takže se objevila myšlenka podívat se, jak to je – uniknout ze spárů cenzury. Bylo možné to ukázat tím, že se podíváme na umění zemí, které se vymanily z kontroly jednoho jediného agresora. Zdálo se mi zajímavé a hlavně možné udělat takovou sérii sestávají z výstav pod společným názvem JINÝ.

Název JINÝ jste si vybrala proto, že umělci, kteří budou v rámci Galerie Beseder představení, jsou zkrátka jiní? Tím, že dělají věci jinak? Že se jim podařilo vymanit se ze spárů cenzury a sovětského svazu?

Je zajímavé, že když jsem s tímto názvem přišla a začala zkoumat veřejné mínění, objevily se hned tři reakce. Jedni se ptali, proč jsem projekt pojmenovala `Jiný`, když jsme všichni stejní. Druhou častou reakcí bylo, že názvem `Jiný` jsem nepřišla vůbec na nic světoborného, každý přece ví, že každý jsme jiný. No a třetího názoru jsem se nakonec držela. Lidem přišel název `Jiný` zajímavý už jen díky tomu, kolik je v něm toho obsaženo. „V tom slově je toho tolik slyšet,“ říkali mi.  

Co je cílem chystaného projektu?

Nevím. Možná pochopení a přijetí `jinakosti`. Skrze vidění její krásy a jejího umění. Existuje jeden vtip. Pan profesor říká: „Jak jsou moji studenti hloupí! Vysvětluji jim pořád všechno dokola, ale oni to nechápou. Já už začínám chápat, ale oni stále nechápou…“ Možná jsem jako ten profesor. Chci, aby návštěvníci galerie viděli – cítili – pochopili krásu `jiného`. Dokonce se sama blížím k pochopení (smích, pozn. red.).  

Které umělce v rámci projektu představíte?

Chci dát prostor umělcům, v širokém smyslu toho slova, kteří jsou tak či onak postiženi cenzurou. Jsou dva typy. Lidé, kteří se nesměli vyjadřovat v době totalitního režimu. A pak jsou lidé, kteří si zkušenost svých otců a dědů nesou v krvi, v genech. Jsou to děti, vnuci těch, kteří se naučili cenzuře fyzicky. Je to jako druhá, nyní se už mluví o třetí, generace po holocaustu.

Už tedy máte seznam zemí, které v rámci výstav představíte?

Seznam zemí, s nimiž budeme spolupracovat, zahrnuje nejenom země bývalého Sovětského svazu, ale i státy lidově-demokratického bloku včetně České republiky.

Kdy proběhne první výstava a co na ní návštěvníci uvidí?

První ze série chystaných výstav odstartuje v 18 hodin 6. září 2023. Tato výstava je věnována kyjevské umělkyni Faině Erenburg. Svá díla vytvářela po nocích, po zákazu vycházení, když se z práce nemohla dostat domů. Výstava, která potrvá dva týdny, představí její obrazy a také šaty a šátky s originálními potisky.

Vy sama jste `jiná`. Narodila jste se na Ukrajině, ale dlouhá léta jste žila v Izraeli. Pak jste se přestěhovala do Prahy. Kde jsou tedy vaše kořeny?

To je otázka. Kde jsou mé kořeny? Kde jsem se geograficky narodila? Podle rodného listu? Ale i když jsem vstřebala základy mé rodné kultury, vždycky jsem byla na Ukrajině `jiná`. A jak by to mohlo být jinak? Židovka na Ukrajině své doby.

V jakých letech jste na Ukrajině vyrůstala?

Před perestrojkou. Brežněvský lhářský, falešný léta.

Co pro vás osobně znamená umění?

Hádanka. Hra. Krása. To vše za předpokladu, že díla, která si vyberu, jsou skutečná, nikoliv umělá, tedy nehrají si na umění, ale jsou pravdivá.

Jste zakladatelkou Galerie Beseder. Jak vás napadlo založit si vlastní galerii?

Bohužel to není pravda. Galerii jsem nezaložila já. Vymyslel ji můj manžel. Dlouho nepřemýšlel, prostě tak nějak mávl proutkem a řekl: „Uděláme z téhle místnosti galerii. A pak uvidíme, co se stane.“

A jak jste přišli na nápad pojmenovat ji právě Beseder?

Jméno jí dal také manžel a vybral takové jméno, které by jí žádný Izraelec, ano, považujeme se za Izraelce, i když jsme se oba narodili v Evropě, nedal. Slovo Beseder znamená hebrejsky `v pořádku`, podobně jako anglické okay. Takže jsme tady v galerii `okay`, v pořádku. Ne, galerii neříkáme `super`. Ne, jsme prostě `v pořádku`. Každý, kdo do naší galerie přijde, by měl přijít naladěný `okay` a až po návštěvě se rozhodne, jestli jsme `okay` nebo `super`.

Foto: archiv Mariny Kantor