KnihyRecenze

Recenze: Cizinec

Občas si říkám, jestli těch knižních thrillerů není nějak moc. A taky se ptám, zda ti, co je hltají jeden za druhým, na tom nejsou tak, že si přečtou prvních třicet stránek a přesně ví, jak příběh dopadne. Vždyť je to přece pořád o jednom a tom samém! Nebo ne?

Není. O tom jsem se přesvědčila sama. Taky jsem už přečetla bezpočet thrillerů, ale v posledním roce mám na výběr fakt štěstí. Po skvělých knihách Manželé odvedle a Před pikolou za pikolou se mi do rukou dostal Cizinec. Je to příběh o ženě, která si jednu důležitou část svého života nepamatuje, a o muži, který se snaží pochopit, proč se mu během pár dnů hroutí celý svět – pro jeho snoubenku je naprosto cizí muž a v práci se za jeho zády děje něco, co si nedokáže představit ani v těch nejhorších nočních můrách.

Bezpochyby jde o velmi napínavou dějovou zápletku, která ve čtenáři vyvolává urputnou touhu dozvědět se, proč si Joanna nevzpomíná na svého snoubence a kdo za tím vším stojí. Nebo naopak – dozvědět se, proč si Erik, její údajný snoubenec vymýšlí, že spolu už celý půlrok bydlí, přičemž v údajném společném domě se nenajde jediná věc, která by mu patřila. Kdo mluví pravdu a kdo lže? Čtenář má spoustu otázek, na které chce znát odpovědi.

Abych byla upřímná, pro mě byl konec knihy menším zklamáním. Čekala jsem víc, ale to proto, že dnes vychází tolik thrillerů, tolik vynikajících dramatických příběhů, že jsem zkrátka zhýčkaná. Když je kniha po celou dobu, každou stránku, dokonce i řádku napínavá, čekám také velkolepý závěr. Tím velkolepý myslím to, že nad rozuzlením budu přemýšlet ještě další den, možná i týden po dočtení knihy. V tomto případě se to ale s největší pravděpodobností dít nebude.

Mým nejoblíbenějším autorem thrillerů je Lars Kepler, respektive manželé Ahndorilovi, kteří se za tímto pseudonymem ukrývají. Možná to máte také tak. A pokud ne, třeba se ptáte, co na Keplerovi vidím. Na to mám jednoduchou odpověď. Položte přede mě dvacet thrillerů a po přečtení prvních dvou stran, maximálně jedné kapitoly z každé knihy, vám řeknu, zda to Lars Kepler napsal, či nikoliv. U dalších autorů mám problém, že si nezapamatuju jejich jméno, natož abych rozeznala styl psaní. Přijde mi, že všichni píšou na jedno brdo (nebo že by to bylo překladatelem?). I když mají perfektně vystavěnou zápletku – je originální, děj pořád udržuje čtenáře ve střehu – něco tomu chybí. A tak to mám i s knížkou Cizinec od Ursuly Poznanski a Arna Strobela.

Když si ji koupíte, neuděláte chybu. Zhltnete ji jedním dechem. Nejspíš ale za půl roku nebudete vědět název knihy, ani kdo ji napsal. Aspoň že děj je natolik zajímavý, že ten si rozhodně pamatovat budete. To mi věřte.

Ukázka z knihy:

Vystoupím ze tmy a jdu k ní. Poslouchá moje kroky, otočí se ke mně a … strne. Radostný pozdrav se mi zadrhne v krku.

Pátrám po možném vysvětlení odporu, který čtu v její tváři. „Ahoj, miláčku,“ pozdravím pomalu. 

„Co je to s tebou? Není ti dobře? Stalo se něco?“

Joanna nereaguje, jen tu stojí a dívá se na mě, jako bych na ni promluvil cizí řečí. Takhle jsem ji ještě nikdy neviděl. Můj bože, vypadá, jako by měla panický strach. Tenhle poznatek vyvolá strach i ve mně. Muselo se stát něco hrozného.

„Miláčku,“ zkusím to ještě jednou, tak jemně, jak dokážu. Udělám opatrný krok k ní, teď nás dělí jen délka paže. Najednou se probere ze své strnulosti a couvne přede mnnou. Jeden krok, další.

„Miláčku, prosím…,“ šeptám bezděčně. Velmi opatrně se pokouším zmenšit vzdálenost mezi námi. Náhle se výraz její tváře změní, zamračí se.

„Vypadněte!“ vykřikne s takovou prudkostí, že se okamžitě zastavím. „Zmizte, nebo zavolám policii!“

Foto: archiv

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

FOLLOW @ INSTAGRAM