Hodnotit žánr sci-fi, když jsem nikdy žádnou knihu s touto tematikou nečetla, je pořádný oříšek. Na druhou stranu to má jistou výhodu. Nemuset porovnávat a jen se čistě rozhodnout líbí/nelíbí. Takže jak dopadla kniha Na odvrácené straně?
Upřímně. Zasadit děj na Měsíc a přidat pár androidů, co od běžného člověka skoro nerozeznáte, asi není žádné velké umění. Takhle začínají všechny sci-fi knížky, ne? Aha. Pardon. Já žádnou jinou nečetla, proto jen odhaduji. Ale umět do děje vtáhnout člověka, který si na tenhle žánr vážně, ale vážně nepotrpí (Vetřelce nepočítám, to je klasika a navíc filmová.), už se za umění považovat určitě dá.
Na odvrácené straně je kniha, která mě osobně přebalem příliš nezaujala a než jsem se do ní začetla, pár desítek stran mi to trvalo. Ne, počkejte. Trvalo mi to stránky zhruba dvě, ale zhruba do padesáté stránky jsem knize nedávala moc šancí a přistupovala k ní hodně nedůvěřivě. Nakonec jsem se ale oprostila od všech předsudků a naplno se do ní ponořila. Vyplatilo se.
Miluju thrillery a horory. A tahle kniha má z obojího něco. Když se na Měsíci odehraje první vražda, začínám být ve své živlu. Když se pátrání po vrahovi ujme pro mě hodně sympatický týpek jménem Zackon (ne, nečte se Zákon, ale Zekon), kterého povolali ze Země ti nejvyšší, zpozorním. No a jakmile dochází ve vyšetřování k prvnímu zvratu, je jasno. Tuhle knížku neodložím, dokud ji nedočtu.
Při čtení knihy jsem měla jeden velký problém. Možná je to tím, že nemám dostatečnou představivost, ale v některých pasážích, v nichž se popisuje povrch Měsíce, způsob dopravy a chůze po něm, nebo jak vypadají tamní města, jsem se dočista ztrácela. Nedokázala jsem svůj mozek přesvědčit o tom, aby si vzal v úvahu lidi a dopravní prostředky a všechny možné fyzikální zákony, které na Měsíci platí, a spojil si to dohromady. Zkrátka popisné pasáže jsem měla chuť přeskočit. Neudělala jsem to. Ale ani po dočtení knihy nemám absolutně žádnou představu, jakže to tam vlastně funguje. No žádnou. To bych zase lhala. Přechodovou komoru mezi vnitřním a vnějším prostředím, v němž lidé samozřejmě nemohou jen tak dýchat a pohybovat se bez speciálního oblečku, si ještě představit dokážu. Měsíční prach taky. I to, že člověk na Měsíci je rychlejší, váží mnohem méně a že ovce mohou skákat i čtyři metry do vzduchu. Jo, tohle všechno se prý na Měsíci zvládne. Alespoň podle Anthonyho O’Neilla, který je autorem této knížky.
Znovu se k této knize zřejmě nevrátím. A pokud ještě někdy zatoužím po sci-fi, sáhnu spíš po klasice, například Vesmírné odysee nebo 451 stupňů Fahrenheita. Ale jsem ráda, že se mi kniha dostala do rukou. Vtáhla mě do děje a donutila mě na konci žasnout nad tím, že se mi nepodařilo odhadnout, jak to všechno dopadne. Byla jsem mimo o miliony světelných let. Účel byl splněn a autor si zaslouží mé uznání.
Foto: archiv
Related articles
Napsat komentář