Nebudu vám tvrdit, že se mi tento román Josefa Škvoreckého četl dobře. Protože se odehrává v několika časových rovinách, vyžaduje soustředěnost, rozhodně ne mou roztěkanost. Pokud ale máte chuť přečíst si o tom, jak se Dannymu Smiřickému žilo v začátcích komunistické éry, tak do toho.
Škvoreckého alter ego v exilu
Danny Smiřický je na české literární scéně už notoricky známou postavou. Milovník žen a Škvoreckého alter ego se poprvé objevuje v roce 1948, ale veřejnost měla možnost se s ním seznámit až po dlouhých deseti letech, kdy bylo Škvoreckého dílo konečně režimem povoleno. Danny Smiřický se v jeho dílech objevuje opakovaně, například v Tankovém praporu, ve Lvíčeti, Prima sezóně, Příběhu inženýra lidských duší nebo také v Miráklu. A o Miráklu teď také bude řeč.
Mirákl je první knihou Josefa Škvoreckého, kterou vydal v exilu. Odehrává se pár let po konci druhé světové války, v období mezi léty 1949 až 1970. Danny Smiřický nastupuje jako učitel do dívčí školy a samozřejmě jeho přítomnost nezůstává u studentek bez povšimnutí. A tak musí řešit nejen své milostné problémy, ale také tehdejší politickou situaci, která se ho osobně dotýká. Komunisté totiž začínají vést válku proti kulakům (bohatým rolníkům) a tím ohrožují výuku na střední škole. Kromě toho se na pozadí všech událostí, které Dannyho potkají, odehraje takzvaný „čihošťský zázrak“. Během kázání kněze Toufara v obci Čihošť se několikrát pohne půlmetrový kříž na hlavním oltáři. Celou událost začne vyšetřovat i StB, neboť se o ni zajímají i místní obyvatelé. Komunisté záhy `čihošťský zázrak` využívají k tomu, aby posílili represe proti církvi a vytvářeli proticírkevní propagandu.
Danny se později dostává do Prahy a stává se součástí tehdejší absurdní literární společnosti a ještě nepochopitelnější kulturní politiky. Toť k ději jako takovému.
Od mládí až po stáří
Zatímco první třetina románu, která se věnuje hlavně Dannymu a jeho vztahu s `Liškou`, se mi četla jako po másle, druhou třetinu, kterou Danny tráví v Praze, jsem skoro nevnímala a některé pasáže tak musela číst opakovaně. Až u třetí jsem se zase chytla a pozorovala, jak se Danny a jeho spřízněná duše `Liška`, která dříve nechápala víru v boha ani nic, co se víry a církve týkalo, změnili. Abych byla upřímná, mnohem raději mám Arnošta Lustiga nebo Milana Kunderu. Přesto je Mirákl už třetí kniha, kterou jsem si od Josefa Škvoreckého přečetla. Ne však kvůli ději jako takovému, ale hlavně proto, jak výstižně dokáže popsat atmosféru tehdejší doby. Sympatický je mi také jeho bezprostřední styl vyprávění a smysl pro humor.
Své místo na vrcholu české literatury má opodstatněně, to rozhodně, v mé knihovně má také své místo, ačkoliv tuším, že k jeho knihám, které mám již přečtené, se už nevrátím.
Foto: archiv
Related articles
Napsat komentář