Reportáže

Transmission 2017: Taneční hudbu nesnáším, ale tohle bylo neskutečný

Předem upozorňuju, že vstupenky na Transmission jsem dostala zadarmo a do pátku pátku 24. 11. jsem absolutně nevěděla, o co jde. Odpoledne mi ale zavolal kamarád s tím, jestli nechci další den jít. Že má dva lístky, ale sám bude mimo Prahu. A protože jsou do klubového patra, byla by škoda je nevyužít.

S tím jsem souhlasila. Je mi úplně jedno, na co půjdu, ale když mám lístky do klubovýho patra, beru je! Nejenom že tu mám vždycky zadarmo pití a jídlo, ale taky asi nejlepší výhled bez toho, aniž bych se vedle někoho musela mačkat. Navíc když vidím jídlo, tak se neznám. A tady nevaří obyčejný nemastný neslaný jídla, ale vždycky je to hotový gastronomický zážitek. Předkrmy počínaje, zákusky a čokoládovou fontánou konče.

Takže na Transmission? Proč ne! Hned jsem tu novinku řekla Petrovi. „Transmission? Víš ty vůbec, co to je?“ Popravdě jsem odpověděla, že netuším, ale že to zní bláznivě.

Dýdžejové tam pouští taneční hudbu a do toho běží obrovská laserová show,“ vysvětluje.

Jásám! Sice taneční hudbu ráda nemám, Johnny Cash by byl lepší, ale co. Ta laserová show zní dobře.

A kamarád, kterej tam kdysi byl, říkal, že jsou tam nad ránem už všichni úplně sjetý.“

Hups. Dokážete si představit patnáct tisíc lidí na drogách, jak tančí v uzavřený hale na tuhle hudbu? Já ne. Proto jsem tam prostě musela jít, i když jsem si říkala, že nejpozději kolem půlnoci vypadneme.

To se ale nestalo. Nakonec jsme zůstali do půl pátý do rána a kupodivu to tam vlastně probíhalo stejně jako při všech jiných akcích, na kterých jsem tady kdy byla – FMX Gladiator Games, koncert Depeche Mode, koncert Karla Gotta, hokej, tenis… Snad jen Mrazík byl klidnější. Ale ta atmosféra byla úplně jiná. Řeknu vám – stát nahoře a vidět na taneční ploše tolik lidí pohromadě, jak se vlní a skáčou v rytmu neskutečně hlasitý hudby, za doprovodu rachejtlí, plamenometů a laserů – to je něco. Nikdy jsem nic podobnýho neviděla. Proto si říkám, že je dobře, že jsem šla. Jestli tam byl někdo `sjetej`, to mě ani moc nezajímá. Buď jsem si toho nevšimla, nebo jsem ty lidi prostě ingnorovala. Na to já jsem přeborník, vždycky jsem dost nevšímavá a hledím si svýho. Já si to prostě užila – skvělý jídlo (Měli tam neskutečný hamburgery, famózní sushi, řádně osmažený cibulový kroužky se skvělým dipem a naprosto dokonalou čokoládovou fontánu. Ještě jsem si brousila zuby na punčovej řez, ale v břiše už mi nezbylo místo ani na espresso, takže smůla.), relativně dobrý víno, ale hlavně Transmission. Ne, netancovala jsem. Na to já moc nejsem. Ale sedla jsem si na sedačku, kde jsem měla rozhled na celou arénu, a pozorovala. Vydržela jsem tak klidně hodinu, pak jsme si s Petrem došli pro pití a zase jsme jen tak hodinu koukali, pozorovali. Vážně, do půl pátý do rána!

Výslednej dojem snad zkazilo jenom to, že pořadatelům jaksi nevyšel jeden z připravených ohňostrojů a místo toho, aby rachejtle letěly ke střeše haly, spadly rovnou mezi diváky. Včera jsem někde četla, že bylo pár lidí popálených (šekvařený vlasy, kůže a tak), ale naštěstí prý nic extra vážnýho. Byla by to velká škoda, protože jinak bylo všechno zorganizovaný na jedničku. Hlavně samotná show (fronty před vstupem byly trochu horší, ale to se dalo čekat).

Vážně neskutečný. Být takhle dlouho vzhůru na taneční akci jsem vydržela naposledy v prváku na vejšce, ale to bylo v Lucerně, za hudby, kterou zbožňuju.

Foto: Petr Kučera, Video: Michala Dočkalová

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

FOLLOW @ INSTAGRAM