RozhovorySpisovatelé

Barbora Šťastná: „Toužím po lásce tak moc, že jsem s tím někdy trapná.“

Česká novinářka, bloggerka a spisovatelka Barbora Šťastná je známá především Štastným blogem, který si založila hlavně proto, aby nabourala všednodenní rutinu. Začala v každodenních obyčejných činnostech, jako je cesta do práce, nákupy nebo vyzvedávání dětí ze školky, hledat smysl, štěstí a kus radosti. Tím nadchla tisíce čtenářek, ale i čtenářů po celé České republice. Dodnes vydala už tři knihy: Šťastná kniha (2013), Jak jsem sebrala odvahu (2015), Dobrá tak akorát (2017), které vycházejí právě z jejího blogu. Pracuje jako šéfredaktorka časopisu Moje psychologie a žije se dvěma dcerami na pražském Žižkově.

Jak jste přišla na nápad založit si blog?

Vždycky jsem měla potřebu mít vedle práce, která je mou obživou, něco, co je jenom moje. Dřív jsem třeba pletla čepice nebo háčkovala kabelky. Konkrétní nápad na vytvoření blogu jsem dostala někdy koncem října 2010. Byl to takový sychravý podzimní podvečer, jela jsem z práce s těžkými taškami s nákupem a s dětmi, které jsem vyzvedla z družiny a ze školky. Tlačily mě boty a měla jsem hodně špatnou náladu. Prostě klasika. Nemohla jsem se dočkat, až dojdeme domů, odhodím tašky a zuju si ty boty. Pak jsem úplně náhodou v odrazu ve výloze vietnamské večerky zahlédla svůj výraz obličeje: podmračený, naštvaný. A došlo mi, že velkou část svého života se cítím nějak takhle, nasupeně, úzkostně, nekomfortně. Že se jenom snažím ten čas nějak přečkat, vydržet, mít to za sebou. Jenže zároveň mi došlo, že právě tyhle obyčejné chvíle, jako je třeba cesta domů z práce a z nákupu, tvoří největší část mého života. Ne ty sváteční chvíle, jako jsou Vánoce nebo dovolená – těch je jen málo. Naprostou většinu svého života trávím naprosto obyčejným způsobem, v práci, v tramvaji, ve frontě na něco, při vaření, uklízení… Proto jsem začala přemýšlet, jak zlepšit tyhle všední okamžiky. A z toho vznikl nápad psát o tom blog.

Kdy vznikl?

Hodně rychle poté. První příspěvek jsem zveřejnila 2. listopadu 2010.

Pamatujete si, o čem byl?

Bylo to o tom, že chci objevovat různé způsoby, jak hledat štěstí v každodennosti. Prostě takový manifest, o čem chci psát.

Má váš blog nějaké poslání?

Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Samozřejmě mě těší, že ho někdo čte a někoho to baví, ale to hlavní pro mě pořád je, že to baví mě. Je to pro mě prostor, kde si můžu vyzkoušet, co chci. Ale vždy mě moc potěší, kdy mi někdo napíše: „Mám to ve svém životě podobně.“ Anebo: „Vždycky jsem si myslela, že takhle divně to cítím jenom já.“

Píší vám vaše čtenářky často?

Reakce obvykle přicházejí v den, kdy zveřejním příspěvek, anebo den poté. A samozřejmě, že se obvykle týkají tématu toho konkrétního příspěvku – buď vyjadřují nějaké souznění, nebo osobní zkušenost, anebo nějak polemizují.

Vybudovala jste si stálou čtenářskou obec. Jak se vám to povedlo?

Opravdu nic jsem cíleně nebudovala! Fakt se neberu takhle vážně. Ale asi nejvíc čtenářů přibylo během prvního a druhého roku.

Vydala jste už tři knihy, všechny vychází z vašeho blogu?

Asi pořád se točím kolem podobných témat, ale, když to řeknu hodně ve zkratce: první, Šťastná kniha, je věnovaná obyčejným každodenním radostem. Ta druhá, Jak jsem sebrala odvahu, je o pokusech vykročit z komfortní zóny. A ta nejnovější, Dobrá tak akorát, je o radosti z nedokonalosti, o tom, proč nejsem a vlastně nechci být perfektní, ani kdyby to šlo.

Jak byste se popsala třemi větami?

Tedy, to je výzva, ale zkusím to: Nejsem majitelkou žádného receptu na to, jak něco dělat správně. Stále o sobě pochybuji, ale nebojím se zkoušet nové věci. A toužím po lásce tak moc, že jsem s tím někdy trapná.

Na blogu píšete hlavně o sobě a o svém životě. Nebojíte se, že o sobě prozrazujete až příliš? Že na vás třeba jednou rodina nebo přátelé mohou být naštvaní?

Dávám si na to čím dál větší pozor, hlavně proto, že moje děti jsou už velké a někdy jim to vadí. Takže v tomhle jsem začala zohledňovat jejich názor a ano, někdy je to omezující.

Jste šéfredaktorkou Mojí psychologie. Snažíte se blog a časopis propojit?

Poměrně často se mi při práci stává, že narážím na témata, o kterých jsem už předtím psala na blogu. Takže se to propojuje celkem organicky. V blogu si něco vyzkouším a když na to narazím při práci pro časopis, už o tom něco vím.

Jak jste se k novinařině vůbec dostala?

Studovala jsem scenáristiku na FAMU (Filmová akademie múzických umění, pozn. red.) a už při škole jsem začala psát do různých časopisů. Postupně mi bylo čím dál tím jasnější, že nemám talent na to být tvůrkyní filmových příběhů. Neumím si moc vymýšlet. Spíš umít přemýšlet o tom, co mě zajímá. Takže jsem začala psát o filmech. Nejdřív v časopisu Týden, potom ve filmovém měsíčníku Premiere.

Když jsme u těch filmů, sledujete pořád dění ve filmovém průmyslu? Jaké filmy vás letos nejvíc nadchly?

Zrovna nedávno jsem byla v kině na Zabití posvátného jelena, hodně podivném filmu od řeckého režiséra, jehož jméno si nepamatuju. Je to taková rodinná tragédie na pomezí grotesky, těžko se to popisuje, ale doporučuju. A o prázdninách jsem byla s kamarádkou na Trainspottingu 2, to byl moc příjemný zážitek, takový návrat do doby před dvaceti lety se vším všudy, i s těmi drinky během filmového představení.

Co vás na novinařině nejvíc baví?

Že se můžu dozvídat o nejrůznějších věcech, o kterých jsem neměla ani páru. Ať už jsou to filmy, nebo psychologie, nebo jak se vyrábějí šperky, anebo jak na nás fungují parfémy… O všem se dá napsat něco zajímavého, pokud to autora skutečně zajímá.

Kdybyste nebyla novinářkou a blogerkou, čím byste byla?

Mám ráda francouzštinu a přeložila jsem pár knížek, takže kdybych se tím dokázala uživit, bavilo by mě být překladatelka.

Žila jste ve Francii. To vám musí spoustu žen závidět… Co jste tam dělala?

“Žila” je asi silné slovo. Poprvé jsem tam byla jedny prázdniny jako au pair, v rodině se čtyřmi dětmi v kraji Charente Maritime, kousek od La Rochelle. Podruhé potom na pár měsíců jako stipendistka na Sorbonně na oboru divadelní věda. Bylo to krásné období a teprve zpětně mi dochází, že být sama v Paříži a nemít tam na práci nic jiného než se učit a dívat se okolo sebe… byl v mé životě naprosto jedinečný okamžik.

Co se vám na Francii líbilo nejvíc?

Mám takový specifický vztah k francouzským ženám. Na jednu stranu je velmi obdivuji – jejich nenucený šarm, eleganci, schopnost být půvabná za všech okolností. Na druhou stranu jsem pochopila, že cenou, kterou za to platí, je docela přísná sebekontrola, takže jim vlastně až tak nezávidím. 

Vracíte se tam občas?

Naposled jsem byla v Paříži před rokem na výletě se svým tátou. A určitě se ještě budu vracet. Moje dcery taky chtějí vidět Paříž. „Vždycky budeme mít Paříž,“ jak se říká ve filmu Casablanca.

Chtěla byste tam žít, kdyby byla ta možnost?

Přála jsem si to kdysi, ještě na střední škole. Dnes si uvědomuju dvě věci: za prvé, jako česky píšící autorka bych se tam neuživila. Za druhé, zapadnout mezi Francouze (a ty půvabné Francouzky) není vůbec jednoduché, a vždycky bych tam byla za potrhlou a těkopádnou náplavu.

Co nejraději děláte?

Úplně nejraději mám ten okamžik, kdy doma sklidím nádobí od večeře, dám ho do myčky a potom se otevírá volný čas pro různé možnosti. Můžu si třeba s dětmi pustit nějaký film. Anebo si můžu namalovat pusu, vzít si podpatky a někam vyrazit. Ten začátek volného večera mám asi nejradši.

A nejčastěji volíte jakou možnost?

Když bych si vedla statistiky a dělala si čárky, asi by vyhrála možnost, že usnu u televize na gauči. Nikdo nejsme dokonalý.

Chystáte se vydat další knihu?

Ráda bych. Zatím vím jistě jenom to, že by asi byla dost jiná než ty předchozí.

Třeba že by šlo o román?

No… ano. Byla by to sci-fi s komediálně-vztahovou zápletkou. Vím, že to zní hodně divně, ale tak to je.

 

Foto: archiv Barbory Šťastné

2 thoughts on “Barbora Šťastná: „Toužím po lásce tak moc, že jsem s tím někdy trapná.“

  1. Pavel Benes Reply

    Někdo hezky píše, a někdo je zase hezkej. Barbora je hezká a hezky píše. Teď už jen, aby byla i šťastná. To jí přeju.

  2. Dáša P. Reply

    Bože můj, Báro! Vy jste tak sympatická! 🙂 Děkuji za Vaše psaní a neskutečně se těším na každý Vás příspěvek na blogu. Jo a všechny Vaše knížky si přečtu! Ať se Vám daří nacházet štěstí ve všedních okamžicích. A já se nechám Vámi inspirovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

FOLLOW @ INSTAGRAM