Těšila jsem se jako malé dítě. Letní filmovou školu v Uherském Hradišti jsem poprvé absolvovala v roce 2019 a chtěla z ní udělat každoroční tradici. Dlouho ale nebylo jisté, zda se letošní ročník vůbec uskuteční. Naštěstí to dopadlo dobře.
46. ročník s covidem-19
Oblíbená filmovka byla sice o pár dní zkrácena, filmové projekce byly naplánované v omezeném počtu a samozřejmě fungovala i přísná bezpečnostní opatření, ale nic z toho festivalový zážitek nezkazilo. Roušky při filmových projekcích byly povinné, festivalových akcí se také nemohl zůčastnit nikdo bez akreditace. Pořadatelé chtěli mít totiž zaregistrovaného každého festivalového návštěvníka, aby se případně dal při rozšíření koronavirové nákazy snadno dohledat.
Až na tyto změny byste ale rozdíl od minulých ročníků nepoznali. Filmových nadšenců na festivalu bylo tolik, že na některé filmy chodili i s dvouhodinovým předstihem, chtěli-li mít jistotu, že se na něj skutečně dostanou. Já jsem za necelé tři dny, které jsem na festivalu strávila, stačila zhlédnout tři filmy.
Z Hradiště do Polska přes Izrael až do Ruska
Tím pro mě suverénně nejlepším snímkem, který jsem tu viděla, je zfilmovaná divadelní hra Aleksandera Fredra Pomsta od Adrzeje Wajdy v hlavní roli s dalším polským velikánem Romanem Polanskim. Právě Wajda, který má na kontě filmy jako Katyň (2007), Pan Tadeáš (1999) nebo Danton (1982), byl na letošním ročníku tématem číslo jedna. Film ve verších může na první dojem budit rozpaky a možná i nechuť se na něj podívat, to si přeci radši zajdu do divadla, říkáte si, v případě Pomsty z roku 2002 ale uděláte chybu, pokud si ji nepustíte. V lecčems totiž připomíná starou dobrou divadelní hru, komedii Carla Goldoniho Sluha dvou pánů.
Druhým snímkem, který jsem na filmovce viděla, bylo izraelské drama Trilogie lásky: Spoutaní. Je to příběh o muži, policistovi, kterého jednoho dne obviní z nepřiměřeného zásahu vůči nezletilým dětem a také ze sexuálního obtěžování. V tu chvíli se nezačne rozpadat jenom jeho kariéra, ale i rodina. Kdyby film neměl necelé dvě hodiny, asi bych byla nadšenější. Stopáž do osmdesáti minut by mu slušela víc.
Nakonec jsem ve Slováckém divadle zhlédla oceňovaný ruský film Vysoká dívka, který vypráví o ženě vyčnívající nad všemi ostatními nejen kvůli své výšce, ale i kvůli zvláštnímu chovánímu a psychické poruše. Leningrad zažívá devět set dní dlouhé oblehání. Lidé denně umírají, nikoho už to nepřekvapuje, každý člověk si chce najít něco, co ho udrží nad vodou. Vysoká dívka Ilja, přezdívaná Dylda, se tak zamiluje do ženy a prožívá s ní vášnivý románek.
Smetanovy sady přejí vzdělávání i povalečům
Když jsem zrovna neseděla v sále, povalovala jsem se v parku na dece, popíjela pivo u pivního autobusu anebo stála frontu v altánku na espresso-tonic. Ve Smetanových sadech si najde každý to své a to i za dob koronaviru, kdy se člověku nechce trávit čas v uzavřených prostorách. Může si číst v parku, popíjet víno s přáteli na lavičce, dívat se na film v letním kině nebo si dát něco dobrého k jídlu. Stánky s jídlem a pitím jsou vždy otevřené do noci, což je skvělé. Oceňuji především stánek vinařský, kde si lahvinku pořídíte za necelé tři stovky, což je velmi rozumná cena. Přes den v parku fungují i stánky s festivalovými suvenýry, stánek s knihami z Národní filmového archivu nebo Nakladatelství akademie múzických umění (NAMU).
Festival ale není jenom o filmu, jídle a pití. Pro mě tedy většinou jo, ale kromě toho můžete třeba chodit na přednášky, literární akce, na výstavy nebo na divadelení představení. Nechybí stan, kde si užijí zejména děti, ani Respekt stan, jenž se každý festivalový den stará o to, aby návštěvníky vzdělával a přinášel zajímavé rozhovory a diskuze. Večer si pak můžete poslechnout cimbálovku nebo si zajít do klubu Mír na koncert.
Když město ožívá
Ve Smetanových sadech je vždycky největší koncentrace lidí. Žije to tu od dvanácti dopoledne až do hluboké noci. Dopoledne moc ne, protože spát se chodí pozdě a tak se také pozdě vstává. Tady to mám taky nejraději, je to nejsympatičtější část jinak nepříliš vzhledného Uherského Hradiště. Filmovka ho ale dokáže naprosto změnit. Udělat z něj město, do kterého se chci každý rok vracet.
Foto: archiv
Related articles
Napsat komentář