e
e
Kultura

Zapomeňte na to, že nemáte rádi balet. Něco vám povím…

Tohle jsou Alina (vlevo) a Matěj (vpravo). Mají hodně společného. A příbuzní to nejsou. Oba působí jako sólisté Baletu Národního divadla. Jo, tenhle článek bude o baletu. I když… bude spíš o dvou lidech, kteří balet představují. Proč zrovna článek na tohle téma? Protože o baletu a baletních tanečnících mají lidé většinou hodně zkreslené představy. Viděli jste film Černá labuť? Ne, gratuluji, zatím jste nepopsaný list papíru. Nebo snad ano? A vy tomu vážně věříte?

Matěj a Alina se znají už celá léta. Potkávají se každý den nejpozději v deset dopoledne a loučí se v šest večer, někdy i později. Oba jsou profesionální tanečníci, to nejlepší, co současná česká baletní scéna nabízí, co nabízí Národní divadlo. Pokud čekáte, že jsem se od nich dozvěděla, že balet je jenom pot, dřina a odříkání, nemůžete být dál od pravdy. Je to totiž povolání jako každé jiné, i když fyzicky mnohem, mnohem náročnější.

Šestidenní pracovní doba

Vezměme to úplně od začátku. Tedy od rána. „Trénink nám začíná vždycky v deset, takže je dobrý tu už v půl desátý být. Musíme se rozcvičit a připravit na trénink,“ říká Matěj. Matěj je srandista. Pořád se směje a vtipkuje. Kdybyste ho potkali na autobusové zastávce nebo před školou, řekli byste si, že to bude třídní frajírek, který má všechno a všechny na háku a holky se na něj lepí jako mouchy na med. Nevím, co z toho je pravda, ale svou práci rozhodně na háku nemá. Je přesný jak švýcarské hodinky a na tréninku maká. Musí se snažit. Byl přeci vybrán jako ten nejlepší z nejlepších. Naštěstí je zvyklý a hned tak ho něco neunaví. „Trénink nám končí v jedenáct, máme deset patnáct minut pauzu a pak nám začínají zkoušky.“ Ano, po hodině intenzivního tréninku, který se se skládá z rozcvičení, volnosti a skoků, má jenom pár minut času na to, aby se vzpružil a vyrazil na zkoušku. Zkouší podle svého aktuálního rozvrhu. Buď nacvičuje na aktuální představení nebo trénuje na premiéru. Ať tak či onak, ve dvě první část zkoušení končí a jde se na oběd. Na ten má půlhodinu a jde zase zkoušet. Až do šesti. Pak má konečně volno. Šest dní v týdnu. Ano, tancuje i o víkendu. Sice jenom do tří, ale zase bez přestávky. „V sezóně, což je hlavně v prosinci a lednu, míváme patnáct až osmnáct představení za měsíc, takže to pak je hodně náročný,“ vypráví. Tudíž kromě dennodenních tréninků a zkoušek má ještě k tomu večerní představení. „Před představením je nutný, aby tanečníci měli aspoň pět hodin volno. Musí být odpočatí.“ Aspoň něco pozitivního. Končí tedy už ve dvě odpoledne!

Kafe, víno a cigárka

A jak je to se životosprávou? Opravdu je mezi tanečnicemi spoustu `bulimiček`, které si hlídají, aby nesnědly víc než pár soust denně, tak jak nás o tom přesvědčuje film Černá labuť v hlavní roli s Hilary Swank? A jedí tanečníci skutečně jen zdravě? „My bychom rádi žili zdravě, ale to prostě není možný. Ráno vstanete a dáte si vydatnou snídani, abyste vydrželi až do dvou, pak máte na oběd půl hodiny, takže si dáte to, co mají tady v kantýně. Dál se nedostanete. No a večer po tréninku už na nějaký vyvařování většinou nemáte čas, takže o zdravém životním stylu nemůže být řeč.“ A aby se nějak tanečníci po celodenním tancování odreagovali, zajdou si občas i na skleničku. Někdy společně, jindy každý se svými kamarády.

Samozřejmě se ale najdou i tací, kteří raději nebudou jíst vůbec než nezdravě. „Občas se objeví nějaká slečna, která má sklony k bulimii nebo anorexii, ale tady při tý dřině rychle pochopí, že takhle to asi nepůjde. Zkrátka by nezvládla tak intenzívně trénovat,“ dodává Matěj.

Na zdravou životosprávu příliš nedbá ani Alina. „Já si dám po obědě i kafe a cigáro. A po snídani taky. Na jídlo vždycky máme jenom pár minut, tak aby nám rychleji slehlo,“ potvrzuje Matějova slova. Alina je tak trochu zvláštní. Není to typická baletní tanečnice. Proč? Tak hlavně proto, že netrénuje společně s ostatními děvčaty, ale zásadně v chlapecké skupině. „Je tam mnohem větší sranda. A taky se kluci víc soustředí na skoky a piruety, což mám radši,“ říká. S tou srandou na trénincích to naprosto chápu. Taky jsem jeden klučičí trénink absolvovala a byla jsem upozorněna, že pokud do sálu vstoupím dřív, než odbije desátá, musím se připravit na to, že budu středem pozornosti. A tím pádem i terčem všemožných vtípků a otázek. Obvykle neskáču nadšením, když se ocitnu na ráně, takže do sálu nakráčím raději až tři minuty po zahájení tréninku. Kafe s Matějem bohatě stačí. Za tu společnou půlhodinu se nasmějeme, až mě bolí tváře.

Ale zpátky k životosprávě. Tanečníci, ani ti baletní, rozhodně nehladovějí. „Když podávám celý den velký fyzický výkon, potřebuju jíst. Omezovat se v jídle je blbost. Samozřejmě to nesmím přehánět, ale abych si říkala, že tohle smím a tohle ne, tak to teda ne. To se nedá,“ tvrdí Alina.

Příliš krátká kariéra

A aby ten život neměli tak jednotvárný, každý se občas věnuje i něčemu jinému. „Já rád hraju na kachon a perkusní (rozuměj bicí, pozn. red.) nástroje. Dřív jsem hrál i v kapele,“ chlubí se Matěj. „Já ráda šiju, maluju a kreslím,“ prozrazuje Alina. Nic z toho ale prý neumí tak dobře, jako právě balet.

Balet je totiž jejich život. Oba tancují od čtyř let, téměř denně. I proto jsou nejlepší. Ale nejen kvůli tomu. V baletu Národního divadla je osmdesát tanečníků a všichni si zaslouží pozornost. Ne každý ale ovládá, co tihle dva. „Ti nejlepší tanečníci nemají jen výbornou techniku, ale jsou perfektní taky po emocionální stránce. Umí se při baletu správně tvářit, vyjadřovat emoce a to moc lidí nedokáže,“ popisuje, co je třeba mít, aby se člověk mohl chlubit titulem sólista Baletu Národního divadla. Někdy se i stává, že ti nejlepší se sice umí emocionálně projevit, ale občas mají určité pohybové nedostatky. Dokáží je ovšem dobře maskovat. „Naštěstí já nic moc skrývat nemusím,“ směje se Matěj. „Taky musíme umět zatančit klasický i moderní balet a i v tom jsme dobří,“ přisadí si Alina. Umí se ocenit, ale zároveň mají respekt. Ke kolegům i k baletu jako takovému. Vědí, že stále je co zlepšovat. A také že už tolik času na zlepšování nemají. „Kariéra tanečníka končí někdy kolem třiceti,“ říká Matěj. „Samozřejmě můžete tancovat i ve čtyřiceti, ale už se nikam neposouváte, tělo vám to neumožní,“ doplňuje Alina. „Myslet si, že ve čtyřiceti zatančíte prince v Labutím jezeru a budete při tom vypadat dobře, je nesmysl. Nebudete,“ tvrdí Matěj. A něco na tom bude. Tanečníci jsou vesměs ženy a muži mezi osmnácti a třiceti lety. Ale co pak? „Lidi, co s tancem končí, u něj většinou nezůstávají. Máme tu jen deset baletních mistrů a tak je jasné, že ne všichni se jimi mohou stát. A ne každý má zas talent na to, aby mohl učit, takže prostě odejdou jinam. Úplně mimo obor,“ upřesňuje Alina. „Znám lidi, co si třeba založili kapelu, odešli do IT (informační technologie, pozn. red.) nebo třeba začali studovat mezinárodní vztahy,“ říká Matěj.

Na balet? Nikdy!

Tihle dva ale na konec kariéry rozhodně ještě nepomýšlí. Ani pro ně není důležité, co bude za pět, deset let. Jsou to sólisté Baletu Národního divadla a to je obrovská zodpovědnost. Každý den jedou naplno a užívají si to. Vždycky je potkáte s úsměvem na tváři a klidně i s cigaretou v jedné a s kafem v druhé ruce. Jsou to přeci lidé, stejně jako my. Jen je smutné, že málokdo si dokáže za tanečníky na jevišti představit konkrétní osoby – jejich každodenní dřinu a rutinu, aby podaly excelentní výkon. A také je škoda, že málokdo stojí o to, dozvědět se o nich víc. Natož o samotném baletu. „Jednou jsem jel taxíkem a dali jsme se s řidičem do řeči. Ptal se mě, co dělám, tak jsem řekl, že balet. A on na to: Ježiš, balet nesnáším! Tak jsem se zeptal, jestli někdy na baletu byl. A on: Panebože, jenom to ne!“ vzpomíná Matěj.

Je to škoda. Balet si zaslouží víc pozornosti, než se mu dostává. A proto vzniknul i tenhle článek. Abyste poznali dvě osobnosti, které českému baletu v současnosti dávají snad úplně nejvíc. Třeba vás naláká, abyste se i vy jednou na nějaké baletní představení také podívali.

Foto: Martin Divíšek

***********

Matěj Šust

K tanci ho přivedla maminka, která balet vyučovala. V letech 2001 až 2003 obdržel titul juniorského mistra republiky ve stepování, hned poté nastoupil na konzervatoř, kterou úspěšně absolvoval v roce 2011. Ve stejném roce nastoupil do Baletu Národního divadla a hned obdržel cenu Grand Prix na taneční soutěži v Polsku. O dva roky později se stal demi-sólistou Baletu Národního divadla. V roce 2015 byl jmenován sólistou Baletu Národního divadla a na této pozici se drží dodnes. Několikrát byl nominován na Cenu Thálie. Kromě tancování se věnuje i vyučování baletu. V současnosti ho můžete vidět v představeních Vertigo, Timeless a Marná opatrnost.

Foto: Sergej Gherciu

Alina Nanu

Narodila se v moldavském Kišiněvě, kde také studovala na taneční konzervatoři. V roce 2010 absolvovala taneční konzervatoř v Praze. V rámci turné tančila ve Španělsku, Německu i v USA. V roce 2009 sklidila hned dva velké úspěchy. První cenu na Mezinárodní baletní soutěži v Rumunsku a druhou cenu na Mezinárodní baletní soutěži v Brně. Svou kariéru započala v sezóně 2010/2011 jako členka Baletu Státní opery Praha. O rok později se stala sólistkou. V sezóně 2012/2013 byla zvolena 1. sólistkou Baletu Národního divadla a je jí dodnes. Můžete ji rovněž vidět v inscenacích Vertigo, Timeless a Marná opatrnost.

Foto: Martin Divíšek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

FOLLOW @ INSTAGRAM