Alena Mornštajnová: „Není nic horšího než splněný sen.“

Spisovatelka a překladatelka Alena Mornštajnová patří mezi naše nejčtenější současné autory. Její zatím poslední knížka Hana nadchla všechny generace. Je v ní totiž to hlavní, po čem všichni toužíme. Naděje. Jaká ale ve skutečnosti je autorka knih Slepá mapa, Hotýlek a již zmiňovaná Hana? V co sama doufá?

Už je to pár měsíců, co vyšla vaše zatím poslední knížka Hana. Podle ohlasů, které sklízí na internetu a sociálních sítích, to vypadá, že jde o vaši zatím nejúspěšnější knihu. Je to pravda?

Kniha Hana opravdu vzbudila velkou pozornost, což mě samozřejmě těší. Velkou popularitu získala i mezi booktubery. Mám velkou radost, že dokázala oslovit všechny věkové skupiny, ženy i muže. Ale byla jsem spokojená i s ohlasem na předchozí dvě knihy – Slepou mapu a Hotýlek.

Proč si myslíte, že je Hana tak úspěšná?

Částečně je to určitě tím, že to byla moje třetí kniha a čtenáři o mně už vědí. Možná je pro ně přitažlivý pohled na historii z úhlu pohledu obyčejného člověka. Možná je zaujal příběh dívky, která měla své sny a představy o životě, ale nebylo jí dovoleno je naplnit. Možná je to tím, že Hana je kniha nejen o útrapách, ale i o tom, že každý život má smysl. Je to příběh o naději.

O naději nejen rádi čteme, ale je součástí i našeho reálného života. Vnímáte to tak i vy?

Ano. Bez naděje se nedá žít. Bez naděje se nedá jít dál, o cokoli usilovat.

Už pracujete na další knize?

Když dokončuji knihu, většinou už v hlavě nosím nápad a téma dalšího románu. Někteří autoři tvrdí, že příběh nepotřebují, ale já chci, aby mé knihy měly nosný děj a myšlenku. Než začnu psát, dlouho o knize přemýšlím, mám představu nejen o příběhu, ale i o myšlence, kterou jím chci vyjádřit. Příběh bez hlavní myšlenky by byl prázdný, povrchní.

Prozradíte o čem bude?

Teď píšu příběh o složitém vztahu otce a dcery, o tom, jak si lidé, kteří se mají rádi, mnohdy nevědomky ubližují. Je to kniha o vzájemné komunikaci, o slovech. Protože pracuji s jazykem, uvědomuji si sílu slova. Slova jsou mocná zbraň. To, co vyslovíme, může ublížit, poznamenat vztah navždy.

Myslíte, že si to lidé v dnešní době uvědomují? Občas mi přijde, že vnímají sílu svých slov, ale zároveň si neuvědomují, jak moc jimi mohou ublížit.

Nechci zevšeobecňovat, ale k napsání knihy mě vedlo právě přesvědčení, že si málokdo uvědomuje, že vyřčené slovo nelze vzít zpátky. Zaryje se do paměti a škoda je napáchána.

Co vás na psaní nejvíc baví?

Když začínám psát, znám přibližně směr, kterým se bude příběh ubírat. Ale nikdy nevím úplně přesně, jakou cestou mě postavy k cíli dovedou. A to je na psaní to nejzajímavější. Jsem ráda, že pro mě psaní není povinnost nebo nutnost. Nevisí nade mnou hrozba termínů, a pokud bych se rozhodla, že psát nebudu, tak nemusím. Ale já mám ráda chvilky klidu a ticha u počítače, kdy jsem sama jen se svými myšlenkami a svým příběhem. O to raději se potom vracím mezi lidi. Mám ráda i besedy se čtenáři. Je to pro mě příjemná zpětná vazba. 

A nejméně?

Rozhodně korektury. Chápu, že korektury jsou nutné. Pohled člověka, který čte příběh jinýma očima než autor, je nesmírně užitečný a prospěšný. Ale já se nerada vzdávám čehokoli, co jsem kdy napsala. Nerada cokoli měním. Naštěstí jsem nikdy nemusela dělat větší změny a s odstupem času sama vidím, že zásahy byly ku prospěchu věci. Při korekturách ale musím číst svůj příběh stále dokola, snad desetkrát, a to mě nebaví, protože dopsáním pro mě román končí a já už přemýšlím nad dalším tématem.

Takže si už své knihy nikdy nečtete? Ani s odstupem několika let?

Ke knihám se vracím jen na besedách a veřejných čteních. Je to zvláštní situace, protože tou dobou už žiji knihou, kterou právě píši, ale mluvím o knize, se kterou jsem se rozloučila před rokem i víc, když jsem ji odeslala do nakladatelství.

S jakými nejzajímavějšími ohlasy jste se kdy setkala? Řekl vám někdo něco, co vás skutečně překvapilo? Co si pamatujete dodnes?

Napsala mi paní, jejíž maminka sloužila v rodině skutečných Hellerových (z knihy Hana, pozn. red). Vyprávěla mi jejich příběh a doplnila některé střípky, které jsem neznala. Byl to pro mě velice silný moment. Obecně mě ale zaskočilo, jak moc kniha čtenáře oslovila a zapůsobila na jejich emoce.

Které knihy čtete nejraději?

Jsem vášnivá čtenářka, čtu opravdu hodně a často mám rozečtených i několik knih najednou. Dá se říct, že dávám přednost knihám s příběhem. Nevyhýbám se ovšem žádnému žánru, ale obzvlášť ráda mám autobiografie.

Čí například?

Obecně zajímavých lidí, především spisovatelů. Nedávno jsem četla Čas mého života o Jeromovi K. Jeromovi, miluji Vlastní životopis od Agathy Christie a chystám se na Válečné deníky Astrid Lindgrenové.

Máte nějaký vzor?

Myslíte spisovatelský? Ne, to opravdu nemám. Chci jít svou vlastní cestou.

A mimo spisovatelský okruh?

Ne.

Čím jste chtěla být, když jste byla malá?

Milovala jsem knížky a chtěla jsem dělat cokoli, co bude mít s knihami něco společného, pokud možno knihy psát nebo ilustrovat. I proto jsem vystudovala jazyky, protože překládání má ke psaní velice blízko a je skvělou jazykovou průpravou.

Jako malá jsem měla o psaní krásnou romantickou představu, v níž spisovatelka sedí v klidu u velkého psacího stolu s výhledem do upravené zahrady, píše a občas zvedne zrak k oknu, aby odpočinula očím a načerpala inspiraci. Částečně se mi to splnilo. Sedím u malého psacího stolu před velkou obrazovkou počítače a občas přes monitor nakouknu oknem do zanedbané zahrady, která ve mně místo inspirace probudí těžké výčitky svědomí, že jsem to nechala zajít tak daleko.

Skutečnost asi bude vždycky jiná, než jakou jsme si ji vysnili. Ani samotné psaní určitě není tak romantické, jako jste si kdysi představovala. Nebo ano? Stalo se vám někdy, že jste chtěla úplně přestat psát?

Když jsem dopsala Hanu, cítila jsem se unavená a vyčerpaná. Najednou se mi spousta věcí, které jsem kvůli knize zanedbávala, zdála mnohem důležitější než psaní. Ale po nějaké době mi psaní začalo chybět a stejně jsem na knihu, kterou chci napsat, pořád myslela, takže se plánovaná pauza vlastně nekonala.

Co vás přivedlo k nápadu napsat první knihu?

Hrdinku první knihy (Slepá mapa, pozn. red.), paní Alžbětu, jsem potkala ve vlaku. Už na nástupišti jsem si všimla starší paní, která byla nezvykle oblečená celá v bílé. Bílé prošívané kalhoty, bílá bunda, čepice, teplé boty. Energická paní si přisedla do mého kupé a začala vyprávět o svém životě. O rodičích, o láskách, o válce, o letech po komunistickém převratu, o dceři. Trvalo ještě několik let, než jsem se pustila do psaní, ale příběh paní Alžběty, i když upravený, je základem knihy Slepá mapa. Kdybych měla dát té knize nějaký podtitul, asi by zněl – kniha o lidech, kteří se navzdory překážkám snažili žít svůj život co nejlépe.

Takže náměty na knihy sbíráte z příběhů, které jste si od někoho vyslechla?

Někdy je to jen střípek příběhu, který jsem někde zaslechla, člověk, který mě zaujal. Příběhy jsou všude kolem nás, nejde je nevidět. Já příběhy nesbírám, nějak si mě vždycky najdou.

Komu jsou vaše knihy určené?

Čtenářům, kteří mají rádi knihy s příběhem a něčím navíc. Podle ohlasů na knihy vím, že mladší generaci zajímají události, které prožívali jejich rodiče a prarodiče, starší lidé si připomínají dobu, v níž žili.

Čím se živili vaši rodiče? Zdědila jste spisovatelský talent po nich?

Můj tatínek byl lékař a maminka úřednice. Tatínek si přál, aby dcery šly v jeho stopách, což se mu v případě mé sestry splnilo. Já sice při pohledu na krev neomdlívám, ale do zdravotnictví mě to nikdy netáhlo.

Doma jsme měli kvalitní knihovnu a všichni hodně četli. Maminčina sestra byla učitelka češtiny a zásobovala mě tou nejlepší dostupnou literaturou. Nějaké sklony ke psaní v rodině asi budou, protože můj bratranec píše literaturu faktu.

Pokud má mít člověk v budoucnu vztah k literatuře a psaní, je důležité, aby ho na to rodina připravovala už odmalička?

Domácí zázemí je podstatné. Dnes se hodně mluví o sociálních bublinách a pravda je bohužel taková, že v některých sociálních bublinách jsou knihy něčím naprosto opomíjeným. Ale Česko je přece zemí čtenářů. Máme nejhustější síť knihoven na světě a knihy se stále vydávají a kupují. A je až překvapivé, kolik lidí píše.

Existuje nějaký sen, který jste si ještě nesplnila?

Říká se, že není nic horšího než splněný sen, a já tomu věřím. Nemám sny, mám přání a cíle a snažím se svůj život naplnit.

Prozradíte nám alespoň jedno přání či cíl?

Jedno velké přání teď mám. Na jaře vyjde moje první kniha pro děti. Je spousta knih, které mají děti vychovávat a připravovat na těžkosti, které život přináší. Já jsem se snažila napsat knihu, která by děti jen bavila. Chci, aby si zachovaly svůj bezpečný dětský svět co nejdéle. To je jedno přání. A druhé je, aby se kniha dětem líbila. A protože vyjde s ilustracemi Galiny Miklínové, mohlo by se to podařit.

Jaký je spisovatelův nejvyšší cíl?

Nemůžu mluvit za všechny, ale v tomto směru mám docela jednoduchý cíl. Chci, aby moje knihy byly pravdivé. Odrážely dobu a lidi takové, jací opravdu jsou. Kdyby se mi to podařilo, byla bych spokojená.

Foto: archiv Aleny Mornštajnové