Recenze: Klub divných dětí

Knihy pro děti ani ty dospívající nečtu. Výjimku jsem ovšem udělila těm, které pocházejí od Petry Soukupové, a ještě se tím všude chlubím. Reakcí mi ovšem často bývá nepochopení, že dětské knihy jsou prostě pro děti a já bych si měla najít literaturu odpovídající mému věku.

Dětská kniha pro dospělé

Vzhledem k tomu, že je mi už týden třicet jedna let, předpokládám, že bych měla začít plnit domácí knihovnu odbornou literaturou na téma zdraví, hubnutí, jak do pěti let vydělat pět miliónů nebo jak být konečně šťastná a dělat jenom to, co mě fakt baví. Moje čtenářské preference ovšem jsou od těchto na hony vzdálené. Netrápí mě můj sem tam nezdravý životní styl, láhev vína je totiž moje nejlepší kamarádka, se kterou se potkávám aspoň jednou (oficiálně) do týdne. Cvičit už jsem taky začala (a zase asi brzy skončím) a to, že se neutápím v miliónech a nejsem kvůli tomu namyšlená a nemám manžela ani děti považuju spíš za výhodu. Navíc když chci mít na krku vztahové problémy a děti, sáhnu radši po Soukupové. 

Čtyři divné děti, které se skamarádí čirou náhodou

Přečtené mám všechny její knihy. A tak mi neunikla ani zatím její poslední- Klub divných dětí. Přesněji jde o čtyři divné děti – Milu, která má ráda hmyz víc než lidi, Petra, který sice chodí už do čtvrté třídy, ale všichni mu hádají stěží třídu první, umí krásně kreslit, ale v noci nemůže spát, protože se bojí příšer (čímž mi připomíná mě a připomínám, že je mi jedenatřicet let), Katku, která je podle sebe i některých lidí tlustá a ošklivá, a aby se z těch řečí nezbláznila, pořád si čte (v tom se taky najdu). A nakonec tu máme Frantu, který kvůli nemocným nohám musí chodit o berlích, všichni se mu za to smějí, a on pak kvůli tomu bývá na lidi dost zlý. Tihle čtyři se dají dohromady úplnou náhodou. Nemají totiž vůbec nic společného, natož koníčky, ale svým vlastním osobitým způsobem jsou divní. Sami navzájem si však divní nepřijdou ani trochu. A co by to bylo za dětskou knížku, kdyby v ní nebylo žádné dobrodružství. Samozřejmě je a nejedno. To největší ale začíná tehdy, když se Petr rozhodne vzepřít vůli svých rodičů, kteří ho chtějí poslat na školu v přírodě. To totiž za žádnou cenu nehodlá splnit, protože ví, že v cizím prostředí se zkrátka nevyspí už vůbec, tma a příšery se ztrojnásobí. A tak děti vymyslí plán, který je zdánlivě dokonalý. Pro jejich rodiče však nikoliv.

Kritika, tedy ta negativní, není na místě

Vytýkat něco stylu psaní Petry Soukupové, nebo snad bláhově poukazovat na špatně vystavěnou zápletku by bylo sebedestruktivní, ba by to znamenalo, že nemám všech pět pohromadě. Také by mohl někdo zaironizovat, že mám pravděpodobně patent rozum, přičemž ho samozřejmě nemám, a dát mi to pořádně sežrat. Při čtení jejích knih mi tak akorát zůstává rozum stát. Ať píše knihy pro dospělé nebo pro děti, vždycky jsou neuvěřitelně dokonalé. Bez jakékoliv stopy přehánění. Petra Soukupová zkrátka psát a vymýšlet příběhy umí a umí to především s dospělými, jelikož je donutí přečíst si i žánrově vyhraněné knihy, které by si za běžných okolností nikdy nepřečetli. Přiznejte se, kdy naposledy jste si přečetli knihu pro děti? A kdy naposledy jste četli dětskou knihu s tím, že vás natolik pohltila, že jste měli chuť si ji ihned přečíst znovu? Přečtěte si Klub divných dětí, pak zjistíte, o čem píšu.

Foto: archiv