Simona Bohatá: „Chtěla jsem začít žít nový život.“

Dětství a dospívání prožila v pražských Strašnicích a na Žižkově. Právě z tohoto prostředí jsou také její dvě knihy. Ta první, s názvem Máňa a ti druzí, vyšla v roce 2017. Minulý rok jí vyšla další knížka. Všichni sou trapný. Je to příběh, který si skutečně prožila, stejně jako v případě Máni a těch druhých. Většina postav je proto skutečných, o to zajímavější její knihy jsou. 

Simona Bohatá byla přijata na Ježkovu konzervatoř, obor text a scénář, ale nedokončila ji. Pracovala, kde se dalo. V cestovní kanceláři, v Národní knihovně i v několika soukromých firmách. Dnes žije se svou rodinou na vesnici, otevřela si vlastní dílnu a do Prahy se vrací jen za přáteli, pracovními povinnostmi a kulturou.

První knížka, kterou jste napsala, se jmenuje Máňa a ti druzí. Odehrává se na Žižkově stejně jako vaše druhá kniha, že? 

Začíná ve Strašnicích a končí Žižkovem. Spoustu se toho do Máni nevešlo, tak jsem se rozhodla, že budu psát žižkovskou novelu.

Jde tedy o pokračování?

To rozhodně ne, jen mi při psaní Máni najednou naskakovaly osudy dalších osob. Začala jsem si proto črtat první postavy a dalších osm let je měla v šuplíku rozpracované. Dlouho jsem nevěděla, co s nimi. Nakonec jsem z toho udělala tři povídky. 

A poslala je do nakladatelství.

Ano, ale takhle jednoduché to nebylo. Byla jsem oslovena nakladatelkou jednoho nakladatelství. Líbilo se jí to. Líbila se jí črta i ta myšlenka, jak by se příběh mohl vyvíjet dál. Říkala mi, že nakladatelství je knihu připraveno vydat. Tři čtvrtě roku jsem pak ale jenom čekala, než se nakladatelství finálně vyjádří a dostávala jsem jen velmi řídké a nic neříkající zprávy. Nakonec jsem do nakladatelství poslala oficiální dopis a obratem mi přišla odpověď, že můj rukopis odmítají. Chvíli jsem o tom přemýšlela a protože mám ráda nakladatelství Host, dlouho jsem neváhala. Navíc jsem kdysi panu Balaštíkovi (šéfredaktor nakladatelství Host, pozn. red.) posílala Máňu. Ten ji sice odmítl, ale napsal mi moc hezkou odpověď, tak jsem to zkusila znovu. 

A Host se rozhodl vám ji vydat.

Jenže mi Honza Němec (redaktor knihy Všichni sou trapný, pozn. red.) napsal, že se mu líbí hlavně ta moje první krátká povídka a ať ji rozepíšu víc. A to jsem si myslela, že už mám hotovo. Na osobní schůzce s Honzou se mi potvrdil můj nejasný pocit, který jsem nebyla schopna zcela přesně formulovat, ale Honza to udělal za mě. Protože má hlubokou literární zkušenost, řekl mi například: Tahle postava mizí, o té bych se ale rád něco dozvěděl. Takhle to například bylo s Vykysem (postava z knihy, pozn. red). Honza se nejdříve domníval, že kniha je čistá fabulace, nevěděl, že je to příběh mého dospívání. Zaujalo ho, že knížka bude mít silný autobiografický základ. On mi navrhl, abych využila některé z postav dalších dvou povídek a já jsem se rozhodla spojit první a poslední povídku v jeden celek. Díky setkání s Honzou a jeho úhlu pohledu  jsem si uvědomila, že jediný způsob, jak knihu dopsat, je prostě příběh. 

Pracujete tedy se skutečnými postavami. Jak na ně reagují ti, co se v knize poznávají? 

Například moje blízká kamarádka se mnou základku prožila. Její příběh je nesmírně silný, ale já jej tam nedala, protože vím, že by to nechtěla. Svůj osobní příběh jsem ale napsala.

Takže žádný problém nebyl? 

Nejde o příběhy, se kterými by měl někdo souhlasit, nebo nesouhlasit, a navíc některé jsou skutečně vymyšlené. Třeba postava Hanyho. Oproti tomu postava Libuše je reálná. Madla, co chodila za Rusáky, je taky autentická postava, pouze odjinud.

Ozval se vám například někdo, kdo se v knize poznal, nebo na koho jste třeba zapomněla a cítil se ublíženě?

Ne. Ale na základě jedné postavy v Máně mi napsal na Facebook kazašský Tatar jménem Gordi žijící ve Finsku, který hledal své příbuzné jménem Bakbušev. Postava pana Bakbuševa v knize skutečně vystupuje, byl to hodný pán, který nám z okna házel bonbony. Díky elektronickým knihám Gordi našel jméno Bakbušev a napsal mi. Hledal své příbuzné. Byli to bratři, co utekli před bolševiky. Jeden žil ve Zlíně, druhý, z mé knihy, v Praze. Gordimu jsem slíbila, že ve Zlíně najdu jeho příbuzné. Už jsem jim na stopě.

Co vás vedlo k tomu, abyste se odstěhovala z Prahy?

Složitá osobní situace. Řešila jsem rozvod, chtěla jsem začít žít nový život. Měla jsem pocit, že potřebuju změnu a odstup. Syn byl v sedmé třídě a myslela jsem, že změna nám prospěje. I když pro čtrnáctiletého kluka to bylo hodně těžké. Ale tamní umělecká škola ho dovedla až na DAMU, takže happy end. 

A čím se na vesnici živíte?

Máme designovou dílnu Kovaný Petr. 

Co v dílně vyrábíte?

Pracujeme se starým dřevem a kovem, snažíme se o originální design. Udělala jsem si kvůli tomu svářečský kurz. 

Už píšetetřetí knihu…

Je to vlastně do novely rozpracovaný příběh, prostřední povídka, jež mi zbyla z původní verze, kterou jsem zaslala do Hosta. Kromě toho mám nahrubo sepsaný druhý díl Máni. Týká se mých let od střední školy až po polistopadový zlom. Záběr na kulturní Prahu, hudební scénu, divadlo, výstavy. Je to o životě na střední škole, o prvních zaměstnáních a mládí naplno prožívaném v Praze. Nazvala jsem knihu S Máňou v zádech, protože se v ní moje babička Máňa objevuje stále ještě velmi výrazně. 

Zkusíte někdy napsat knihu z jižních Čech, kde žijete? 

Zatím jsou všechna témata, o kterých píšu, víceméně městská a náměty jsem ještě zdaleka nevyčerpala. Vesnické téma nevylučuji, ale zatím se na to nechystám. Vztahy na vesnici jsou někdy hodně drsné. Nesrostla jsem s vesnicí zcela a už nejsem ani úplně městský člověk. Vesnice i město nabízejí své vlastní kvality a člověk nemůže mít úplně všechno najednou. Takže žijeme v přírodě, neřešíme, kde zaparkovat, a zahrada je samozřejmá součást našeho života. Ale divadel, muziky nebo výstav si užíváme daleko méně, protože za tím vším prostě musíme dojet. Vesnici si dnes dobrovolně vybírají lidi, kteří se tam pokoušejí samostatně uspět a mnohým se to daří, ale nemohou čekat, že je tam jako přistěhovalce někdo automaticky zaměstná. To se nestává příliš často.  

Foto: archiv Simony Bohaté