Mnoho jejích vrstevníků stále ještě tápe, kam chce v životě směřovat. Tereza Sochová má ale už od svých středoškolských let jasno. Vždycky si přála pracovat v divadle. Nyní již rok a půl řídí divadlo DISK, které je součástí Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze (DAMU). Kromě toho ale také působí jako ředitelka a výkonná produkční v divadelním souboru Cabaret Calembour a je vášnivou milovnicí amatérského divadla.
Tuto otázku si na začátek našeho rozhovoru neodpustím. Jak jste se k práci v divadle dostala?
Studovala jsem produkci na DAMU. Což je klíč k jakékoliv další spolupráci. Jakmile přijdete na školu, skamarádíte se se studenty ze všech ostatních kateder. Práci v DISKu jsem si vlastně našla ještě během školy. Druháci běžně chodí na praxi do DISKu a tou dobou odtud zrovna odcházela hospodářka. Tak jsem dostala nabídku, zda bych to místo nechtěla vzít. Šla jsem do toho a už tady zůstala.
Studium na DAMU jste si vybrala sama?
V rodině mě nikdo k divadlu nevedl, ale od jedenácti let jsem chodila do dětského divadelního souboru. Když spolužačka na základce mluvila o tom, že hraje divadlo, okamžitě jsem to chtěla zkusit taky.
Proč jste nezůstala u hraní a dala se na produkci?
Začala jsem se připravovat na herecké přijímačky na DAMU, ale naštěstí mi rychle došlo, že to nemá smysl. Že nemám na hraní talent ani nervy, a tak jsem nakonec tu přihlášku ani nepodala. Věděla jsem ale, že mě baví zařizovat vše okolo divadla. A naštěstí jsem pak zjistila, že se dá produkce i studovat.
Dostala jste se na produkci a o rok později začala pracovat. Měla jste dost napilno.
Ještě jsem stíhala dělat i další projekty mimo školu a DISK. Šlo především o spolupráci s Janem Nebeským. S ním jsem rozhodně neměla pocit, že stagnuju.
Co je náplní vaší práce?
Někdy půl dne vyplňuju tabulky a počítám rozpočty, řeším personalistiku, administrativu, jindy vymýšlíme nový projekt a někdy se zase koná jedna porada za druhou. Každý den je zkrátka úplně jiný.
Aspoň nikdy nezapadnete do stereotypu.
Je to dáno i tím, že se tu rok co rok střídají soubory. Každý měsíc máme premiéru. Pořád řešíme něco nového. Jsem ve funkci rok a půl a každý den mě něco překvapí.
Máte možnost zasahovat do programové části divadla?
DISK funguje tak, že má dva soubory. Katedra činoherního divadla má stálý soubor a ten vytváří čtyři inscenace ročně. Do těch nemluvím. A pak je tady Katedra alternativního a loutkového divadla, jejíž magisterští studenti se musí přihlásit do výběrového řízení a bojovat o to, aby místo v DISKu získali. A v komisi, která projekty vybírá, sedím i já.
Jaká jsou kritéria pro hodnocení projektů?
Roli hraje především kvalita, připravenost návrhu, realizovatelnost v DISKu. Také záleží, jak náročná bude příprava kostýmů nebo dekorací.
Kolik je celkem na DAMU studentů?
Kolem pěti set. Z toho v hereckém ročníku bývá osm až třináct lidí a pak ještě tak dva režiséři a dva dramaturgové.
A kolik celkově se na DAMU hlásí uchazečů?
Zhruba osm set. Jen na činohru je to kolem tří set zájemců.
Kolik máte aktuálně v repertoáru her?
V naší produkci vzniká kolem deseti inscenací, na jevišti DISKu se kromě nich objevuje i pár pravidelných hostů, často z řad studentů jiných fakult AMU.
Jak dlouho se zkouší na premiéru?
Zhruba dva až tři měsíce, přímo v divadle ale jenom čtyři týdny.
Chodíte na premiéry?
Na premiéry chodím pravidelně, občas se snažím kouknout i na zkoušku. Někdy ale studenti potřebují soukromí, aby se mohli soustředit na tvůrčí proces. A to já respektuji.
Kromě vedení DISKu spolupracujete ještě s pražským divadelním souborem Cabaret Calembour.
Ano. Založili si ho studenti Katedry činoherního divadla. Patří mezi ně Igor Orozovič, Jiří Suchý z Tábora, Milan Šotek, Lucie Polišenská a tehdy ještě Klára Klepáčková. Po roce fungování zjistili, že by potřebovali pomoci s organizací a tak jsem posledních devět let s nimi.
Jak jste se dostala k této činnosti?
S Jirkou Suchým jsme hráli v Táboře amatérské divadlo a tak si na mě vzpomněl.
Jaká je vaše úloha v Calembouru?
Například zařizuji rekvizity. Studentům produkce říkám, jak je dobré na zkoušky chodit, protože si tvůrci často vymyslí nějaké rekvizity nebo kulisy na poslední chvíli. Někdy chtějí třeba deset nohou od figuríny, a kdybych na zkoušce nebyla, nevěděla bych, k čemu je potřebují, zdali je vůbec potřebují, a jak ty nohy mají konkrétně vypadat. Je fajn být u tvůrčího procesu, protože si k inscenaci pak vytvořím vztah a cítím se být právoplatným členem týmu.
Vážně stíháte dělat ředitelku divadla a ještě vypomáhat v jiném souboru?
To můžu dělat jen díky tomu, že jsem si k sobě přizvala studenty z Katedry produkce a ti dělají většinu práce. Já jen po pracovní době sháním různé věci, naposledy třeba umělé lilky. Nebo prsní implantáty. (smích, pozn. red.).
Kde můžeme Cabaret Calembour vidět?
Cabaret hraje v Divadle pod Palmovkou a v Ypsilonce. Je to komorní záležitost, tudíž malé hlediště. Proto máme pořád vyprodáno. Lidé už pomalu začínají nadávat, že se na představení nemohou dostat (smích, pozn. red.).
Tak to znám dobře. Na spoustu představení, které chci vidět, se nemohu dostat celá léta.
Některá divadla zkrátka nechtějí hrát na větších scénách, protože lidé k nim rádi chodí i kvůli těm prostorám a atmosféře. Kdyby se divadlo přestěhovalo, ztratí své kouzlo. Například náš Cabaret bych si v nějakém větším prostoru představit nedokázala.
Je něco, co vás na práci v divadle štve?
To, co na ní nejvíc miluju, mě zároveň občas dokáže pěkně potrápit. Je to práce s lidmi, v uměleckém prostředí, je hodně o emocích. Pokud svoji práci milujete, vždycky budete hodně emocionální. Jsme tu od rána do noci, občas je to náročné, ale pak sedíte na premiéře, která se povede, všichni jsou veselí a vy víte, že to za tu dřinu stálo.
Přemýšlela jste někdy, že byste dělala něco jiného?
Teď jsem ve fázi, kterou jsem si tak trochu vysnila. Chtěla jsem si zkusit vést divadlo. To byl vždycky můj sen. Teď si spíš zkouším, jestli mám na to, co chci. Jestli svou roli zvládnu.
Co děláte, když nepracujete?
Jdu se podívat do divadla na kamarády. Když pracujete u divadla, tak tomu úplně propadnete. Trávíte v něm téměř všechen svůj čas. Zkrátka když nejsem v DISKu, tak jsem v jiných divadlech.
To si nepotřebujete ani na chvíli od divadla odpočinout?
Kdykoliv jsem si našla volnočasovou aktivitu, například lukostřelbu, tak jsem to vydržela jen pár měsíců. Začala jsem zanedbávat trénink kvůli premiéře, zkouškám, poradám. Pro mě není nikdy nic před divadlem.
Pracujete i o víkendech?
Naučila jsem se, že když to není nutné, do práce nechodím. Ani neotvírám pracovní e-mail. Když je člověk vyčerpaný, přestává odvádět dobrou práci. My ale naštěstí máme divadelní prázdniny.
To znamená dva měsíce bez divadla. Anebo…?
Pojedu na dva divadelní festivaly (smích, pozn. red.). Vždycky budu vášnivý divadelní amatér, sice ne aktivní, ale strašně mě tenhle sektor baví. Mám ráda Jiráskův Hronov (mezinárodní festival amatérského divadla, pozn. red.). Možná tam budu pomáhat, nebo to dám celé jako divák. Ještě nevím. Jezdívala jsem tam i jako seminaristka a před dvěma lety jsem tam dokonce vedla seminář produkce, to mě moc bavilo. Jezdím tam už patnáct let. Nemůžu chybět. A pak si dám ještě Divadelní piknik (celostátní přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla, pozn. red.) ve Volyni.
Vážně nebudete dělat nic, co se netýká divadla?
Ještě mám v plánu prodloužené víkendy v Portugalsku a ve Španělsku a zatím věřím, že tam divadlo vynechám.
Foto: Markéta Šedivá
Related articles
Napsat komentář