Ondřej Štefaňák je mladý režisér, který na divadelní scéně budí velké pozdvižení. Jeho hry dokážou nadchnout, intelektuálně i emočně naplnit a ke všemu vyvolat touhu vidět je znovu. Ondřej je nekonformní, svéhlavý a nadšený pro to, co dělá. V každé hře nechává kus sebe, protože při jejím zkoušení vypouští duši. Aktuálně sklízí pozitivní ohlasy jeho hra Láska v době globálních klimatických změn podle stejnojmenné knihy Josefa Pánka, která se hraje v pražském MeetFactory. Seznamte se s režisérem, na jehož díla se vyplatí chodit. 

„Četla jsi tu knížku?“ vybafne na mě Ondřej hned, jakmile se posadíme do hlediště a pořádně si přihneme každý ze svého půllitru. 

„Otázky tady mám dávat já,“směju se.„Ale  když už jsme u toho, bohužel ještě nečetla.“

Tebe ale musela nadchnout.

Líbí se mi, že je strukturována do třech mikropříběhů. Odehrává se na třech místech. V Indii, v Praze a na Islandu. V určitých detailech se každý pozná. Někdo nemá rád kari, někdo zase zažil situaci, kdy spí ve spacáku před letištní halou a personál ho vyhazuje pryč. Další se zase cítí osamocenej. 

A tak sis tu knihu vztáhl sám na sebe. Taky se v ní poznáváš?

Sice jsem nebyl v Indii, ale byl jsem na Srí Lance a ve Vietnamu. Nesnáším indický kari, nemám rád tu špínu a smrad. Přesto tam létám strašně rád, i když to tam vlastně úplně nenávidím. 

A není tedy zbytečné tam jezdit a pak se rozčilovat?

Já si pak říkám, jak jsme strašně zhýčkaní. Teď se hodně řeší uhlíková stopa a ty letíš na druhou stranu světa a pak jenom nadáváš. Jenže když seš doma v Praze, tak taky nadáváš. Hlavně na úřady, na ty já vůbec nemám trpělivost. Proto jsem si vybral právě tuhle knihu, kvůli takovým konkrétním zážitkům. V něčem jsou hodně zábavný, ale jindy ti z nich přeběhne mráz po zádech. 

Hra trvá necelou hodinu a půl. Hrají tři herci s minimem věcí. To je docela um zrežírovat to tak, aby se diváci nenudili.

Na mě kniha působila hodně obrazotvorně. Z každýho časoprostoru jsem chtěl vybrat jednoho protagonistu. A jestli si divák spojí, že jde pořád o jednu a tu samou osobu, nebo je to pro něj několik osob, na tom nezáleží. Ta základní situace, kterou jsem hercům sdělil, byla, že budou hrát Lásku v době globálních klimatických změn bez hereček. Že budou zavření v obrovském prostoru s minimem věcí. Řekl jsem: Seš sám na jevišti a musíš hrát. Sedři ze sebe kůži, zblázni se, ztrať se. Je to těžký, protože pořád narážíš jenom sama na sebe. 

Takže seš s režií spokojený?

Po premiéře mě překvapilo, že i když kniha působí jako jeden dlouhej, táhlej monolog, z jeviště je příběh komunikovanej jinak, až čtyřrozměrně.

Jak herci vůbec reagovali na to, že budou hrát něco tak komplikovaného? Lásku bez ženy? Každý sám sebe a přesto jednu osobu dohromady?

Sehranost. To je jejich velká devíza. I když spolu nikdy dřív nehráli, sžili se rychle. Poskládal jsem je na základě intuice. Myslím si, že je pro ně důležitý, že sama kniha si hraje na autobiografii, ale přitom jí vůbec není. Sám Pánek (autor knihy, pozn. red.) říkal, že o něm je to pouze jenom do strany třicet pět (smích, pozn. red.). Herci byli vybraní na základě toho, že maj podobnej životní příběh, zažili podobný situace. Honza Bárta žil deset let v zahraničí, teď je po dlouhý době zpátky doma a místnímu prostředí už (ne)rozumí jinak, se zkušeností z jiný, vyspělejší země. Petr Jeništa dlouho působil na etablovaných scénách a aktuálně je na volný noze. A Vojta Hrabák je mladej, pro každou špatnost a možná i trochu naivní. Takže to, jak já osobně vnímám herce, jsem se snažil vložit do postav, který hrajou.

Kolik už máš za sebou her?

Tohle je moje třetí profesionální režie po škole. První hra byla s Vojtěchem Hrabákem a Anitou Krausovou v A Studiu Rubín a šlo o autorskou inscenaci Lonely horny only, která je o Tinderu, lásce a tělních tekutinách vůbec. Pak jsem v Divadle X10 dělal postapokalyptickej obraz Zmrzačení a to je freska o tom, co je zmrzačení a jaký má dneska podoby. Vojta Hrabák se mnou hrál vždycky. Pro něj tak Láska v době globálních klimatických změn byla nejsnazší, protože věděl, jak pracuju a co po něm budu chtít. Hodně jsme se ale od začátku zkoušení proměnili. Celá ta hra je úplně jiná než na začátku. Text je mnohem delší, upravoval se za chodu. Zkoušel jsem vycházet i z toho, co chtějí herci, co tam chci já a co tam má Pánek.

Tušíš, proč si Josef Pánek vybral pro svou knihu zrovna takový název?

Furt řešíš jenom sama sebe, svoje zážitky, protože funguje nějaká síla, která způsobuje, že nic jinýho tě nezajímá. Proto si myslím, že se ta knížka jmenuje, tak jak se jmenuje. Láska v době globálních klimatických změn. Není čas rozhlížet se, dívat se kolem sebe. A najednou to uděláš, je rok 2050 a nic tu není, jenom poušť.

Řekni mi jeden důvod, proč sis vybral k dramatizaci zrovna tuhle knížku.

Protože mě rozbolela hlava, když jsem ji dočetl. Přečetl jsem ji během pár hodin a říkal si: Ty bláho, teď si musím jít lehnout. Tohle je přesně ono.Je to hlavně na vlně já já já. Já vám budu vyprávět o tom, jaký jsem měl bolístky. Je to dobrá metafora k dnešku.

Co tě na divadelní režii baví nejvíc?

Pro mě je vždycky důležitý propojit dramatickou stránku s tou vizuální. Kladu důraz na scénografii. A pak je tu společenská kritika, komplexní propojení místa s textem a práce s hercem, to mě na téhle práci baví nejvíc. 

Jak dlouho hru piluješ?

Až do derniéry (smích, pozn. red.). Zkoušení trvá šest až sedm týdnů, snažím se taky chodit na všechny představení a nějak to komentovat. Tady v tom představení je důležitý, aby drželo pohromadě materiálem, kterej není vidět. 

Takže žádná repríza není finální?

Já jsem ten typ člověka, kterej by to teď okamžitě dělal úplně jinak. Po premiéře už z toho nemám radost. Navíc poslední dva tejdny zkoušení už jenom řvu, což je moje oblíbená disciplína (smích, pozn. red.). Já tím ale herce povzbuzuju!

Jak vnímáš kritiku?

Mám rád konstruktivní kritiku. Ale když přijde člověk a řekne, že tu knížku četl a že by to dramatizoval jinak, tak to pro mě konstruktivní kritika není. Jsem rád, když nad tím lidi přemýšlí a jdou víc do hloubky. Nedělám divadlo, protože musím, ale protože cítím tu potřebu. Rád se bavím o nedostatcích představení. Ale podle mě je čím dál rozšířenější, že všichni vědí, jak by to mělo být, a všichni rozumí všemu. Nemám rád jednoduchost odsouzení, to mě kolikrát vytočí do morku kostí.

Foto: Libor Galia, MeetFactory